Původní dramatika už dávno nepatří k ostře sledovaným položkám televizní nabídky. Přesto se i dnes občas objeví titul, který předem slibuje oživit její někdejší slávu, či dokonce připomenout její reálné možnosti. Podobná naděje často nepřežije premiéru díla. Čerstvě se o tom diváci mohli přesvědčit při sledování televizního filmu Hodina pravdy, jehož premiéru uvedl třetího ledna první program České televize.

Dvojici scenáristů, Pavlu Kohoutovi a Jeleně Mašínové, bezpochyby nelze upřít autorskou zručnost a zkušenost. Právě jejich dramatická novinka však názorně dokázala, jak křehká může být dělící čára mezi "zručností a zkušeností" a rutinou. Umně nastražená návnada v podobě nezvykle relativizujícího pohledu na absolutní platnost pojmů jako je pravda, morálka a zodpovědnost, efektně odváděla pozornost. Nedokázala však zakrýt fakt, že samotný scénář je pouhým souborem variací dobře známých schémat, stereotypů a klišé: Účelová typizace racionálně vyspekulovaných postav (nadlidsky vzorný moderátor, pohádkový politik, životem těžce zkoušená válečná dopisovatelka), příslušně předramatizovaná fabule nahrazující životní i dramatickou logiku autorskou zvůlí (viz do absurdity dovedený pubertální citový zkrat zralého hrdiny) a jako by z červené knihovny opsané dialogy ("Byla jsi mou inspirací." či "Šlo mi o vás. Chtěla jsem se stát vaší milenkou.")...

Charakter textu předznamenal i režijní pojetí Jitky Němcové, posunující celý příběh na samu hranici aseptického světa telenovel, zabydlených spíš přízraky než lidmi. Těžko říct, zda šlo o pouhé "zviditelnění" předlohy, či o její vědomou interpretaci. V každém případě však platí, že podobná dávka prvoplánové hry pohledů, sošných postojů, hlubokomyslných výrazů tváří pokrytých závějemi pudru, a vůbec herecké bezradnosti, marně maskované kontinuálním kouřením cigaret, jakou tentokrát předvedli Jiří Bartoška, Ivana Chýlková a spol., se nevidí často.

Snad se dočkáme příště.