číslo 1/2001
vychází 27. prosince

Zpět na obsah         

Titulní rozhovor


Bára Hrzánová - "zlá žena" a fajn máma

Jaká je vaše "zlá žena? Kateřina? Nedráždí vás, jak je v této hře pojímán vztah mezi mužem a ženou?
Nedráždí. Má Kateřina rozhodně není zlá. Jenom v době, která nadržovala mužům, jedná jako chlap. Je to emancipovaná, inteligentní, citlivá bytost, která nerada předstírá a nechce přistoupit na zaběhané schéma intrikánského jednání líbezných holčiček, které vždycky dokážou svoje. Jedná upřímně, férově, na rovinu - jako chlap. Když se jí něco nelíbí, dá to najevo.

Setkala jste se někdy ve skutečnosti s podobným uzurpátorem, jakým je její manžel Petruchio?
Ale on není uzurpátor. Petruchio a Kateřina jsou prostě dvě silné osobnosti. Oba jsou inteligentní, vtipní, mají velkou fantazii a chuť riskovat. Znají kouzlo nadsázky a mají smysl pro humor. Což je vzácná věc. Když se takové dvě silné osobnosti střetnou, není divu, že to mezi nimi křísne. Není to uzurpování, je to láska dvou lidí, kteří jednají s otevřeným hledím. Což je také vzácné.

Jak řešíte rodinné spory u vás doma?
Normálně - občas tam proletí nějaký hrnec, ale jinak jsme taková normální poklidná rodinka.

Když jste odcházela z Národního divadla, mnozí lidé se divili, že to děláte. Proč jste podobně - vlastně v nejlepším - odešla i ze Zábradlí?
V Národním divadle jsem hrála sedm let - rok jsem tam hostovala a šest let byla v angažmá. A podobně uběhlo magických sedm let v Divadle na Zábradlí. Myslím, že za tu dobu jsme tam s Radkem udělali, co jsme mohli. Měla jsem tři čtyři premiéry do roka, což bylo tak akorát. Také se změnila spousta věcí: už jsem nebyla svobodná, jako když jsem tam nastupovala, narodil se mi syn a začala jsem mít jiné priority. Nemohla a nechtěla jsem už divadlu obětovat tolik času, kolik ode mě Petr Lébl žádal. Vyčerpaly se vztahy, vyčerpalo se tvůrčí napětí mezi námi, plamen dohořel. A tak bylo třeba jít jinam.

Momentálně ovšem nejste vy ani Radek Holub angažováni nastálo v žádném divadle. Jak vám tahle "volná noha" vyhovuje?
Zatím nesmírně. Dokud jsem zdravá a mohoucí, tak mi to vyhovuje, protože si mohu vybírat - mě už ani tak nezajímá, co budu hrát, jako s kým budu hrát. To je nejdůležitější. A zatím mi to naštěstí vychází: pracovně se stýkám jen s lidmi, se kterými chci na jevišti být a se kterými je mi dobře.

Kam a na jaká svá představení byste pozvala naše čtenáře?
Do Branického divadla na inscenaci Frankie a Johnny ve svitu Luny. Je to americká hra, byla i zfilmovaná - příběh dvou ztroskotanců, servírky a kuchaře, kteří k sobě během jedné noci hledají vztah. Hrajeme to s Radkem Holubem. Potom bych je ráda pozvala na Divadelní komedii, která měla v Braníku premiéru nedávno. Kromě Radka a mě v ní hrají ještě Jorga Kotrbová, Vlasta Žehrová, Honza Hrušínský, Zdeněk David, Jitka Sedláčková... Komedie ukazuje, co se děje v zákulisí, když se v divadle připravuje a zkouší nová inscenace. V Dejvickém divadle mě můžou vidět jako Edith Piaf ve Feldekově životopisné hře o této šansoniérce - Smrt v růžovém. A nejčerstvější pozvání by směřovalo do Činoherního klubu, kde hostuji v Koltésově hře Návrat do pouště. V hlavních rolích účinkují Emílie Vášáryová a Petr Nárožný.

Herecké povolání je náročné na čas. Výchova malého dítěte je také náročná na čas. Jak se vám to daří kloubit?
Docela dobře. Dost dlouho jsem byla doma a navíc máme úžasné babičky, které se v případě nouze střídají. A protože mám svobodné povolání, tak se mi dokonce povedlo být letos od dubna až téměř do října na chalupě. Když zkouším, je obvykle volný manžel. Chodí hrát jenom večer, takže celý den může být s Antonínem a já dobíhám: vždycky uvařím a odběhnu. Krása je, když mám volný den - místo abych se učila texty, chodím po cirkusech a zoologických zahrádách a užívám si to.

Jak se váš muž osvědčuje coby tatínek?
Úžasně. Radek i uvaří, když je třeba, a s Antonínem jsou sehraná dvojka. Je naprosto jedno, jestli jsem se synem já, nebo on.

Váš tatínek byl známý herec a dědeček s babičkou, kteří vás vychovávali, byli také herci. Co myslíte, že vás přivedlo k herectví - geny, nebo výchova?
Já nevím. Jako holka jsem chtěla dělat všechno možné, jen ne divadlo. V něm jsem totiž žila a viděla, co obnáší. Chtěla jsem být paleontoložkou, veterinářkou, chovatelkou v zoologické zahradě a pracovat se zvířaty. Co já jsem všechno chtěla dělat! Možná jsem se mohla živit daleko rozumnějším a svobodnějším povoláním, než je to herecké. Ale asi to má člověk tam někde nahoře napsané. V deseti letech jsem prvně vstoupila na jeviště českobudějovického Jihočeského divadle v Našich furiantech a od té doby šly všechny mé představy a plány pryč a zůstalo jen herectví.

Objevujete u svého tříapůlletého Toníka rysy, které by signalizovaly, že i z něho bude nejspíš jednou herec?
Bohužel ano. Zná různá jeviště, po kterých se s Radkem pohybujeme, protože tam občas chodí za námi. A několikrát ho napadlo, že si musíme sednout do hlediště a on na scéně dělá děkovačku. Taky si už hrál na to, že jede do Národního divadla hrát Hamleta!

Když touží po Národním divadle, má alespoň loutkové?
Má. Krásné, staré s nádherně malovanými kulisami - strašidelným zámkem, lesem, dokonce i se hřbitovem a nahoře i dole se světelnou rampou. Dostal ho před rokem k Vánocům. Staré loutky nám bohužel ukradli, ale podařilo se nám koupit sadu, která je připomíná. S tímhle divadlem si hraje velmi rád. A to tak, že buď nám něco předvádí sám, anebo my musíme hrát jemu.

Co vám předvádí?
Nejraději smrťáka, čerta, vodníka... Prince vyhání a princeznu zachraňuje sám.

Už Toník viděl některá vaše představení?
Ne, to ne. Takový šok jsme mu ještě nepřipravili. Viděl nás už ve filmu a v televizi, ale na jevišti ještě ne. Ale vyprávíme mu, kam jdeme a co děláme. Slyší, co řešíme, a on to pak řeší s námi. Na to, aby si hrál na děkovačku, přišel nejspíš díky tomu, že viděl Choreu Bohemiku. Na její vystoupení chodíme každý rok na Vánoce do Stavovského divadla. Navíc má své oblíbené "lidi od divadla". Nejraději má režiséra Otu Ševčíka, se kterým hodně pracujeme. Zatímco já se Oty Ševčíka v dětství strašně bála, protože ve všech filmech a televizních inscenacích hrál zlé esesáky, Tonda se celý rozzáří, když ho uvidí, rozutíká se k němu, volá Otíku a hned ho líbá. Taková příchylnost k režisérům - to je přece taky podezřelé!

O vás je známo, že máte ráda zvířata. Máte doma ještě kocoura Matěje a jezevčíka Karla?
Mám. Musím to zaklepat - Kájovi je patnáct a Matějovi sedm a naštěstí jsou stále ještě v pořádku.

Jak se vzájemně snášejí s Toníkem?
Tonda už je velký, takže s nimi už z misky nejí. Protože ale spolu vyrůstali, tak se někdy uvelebí na Karlově pelíšku, a naopak - Karel zase rád leze k nám do postele. Žijeme vlastně všichni pohromadě. Když byl Tonda malý, Karel nám ho pomáhal vychovávat. Zavrčel a ohnal se, kdykoli Tonda pelášil někam, kam neměl. Fungovalo to jako výchova ve smečce.

K vaší popularitě myslím dost přispěly filmové a televizní role. Máte nějakou takovou před sebou?
Pokud to dobře dopadne a dá-li pánbů producentům peníze, měla bych natáčet dva televizní filmy - jeden na jaře a druhý v létě. Bylo by to příjemné, protože jsem dlouho netočila a docela ráda bych si před kamerou zase zahrála. Víc bych o tom ale raději nemluvila, abych to nezakřikla.

Každé z médií, ve kterých vystupujete - divadlo, film, televize, rozhlas - klade trošku jiné nároky na herecký výraz. Které z nich vyhovuje nejlépe vašemu naturelu?
Já je mám ráda všechny. Když něco dělám, musí mě to bavit. Fakt je, že bez divadla bych si to neuměla představit, i když... No kdybych nemusela dělat vůbec nic, bylo by to samozřejmě ze všeho nejlepší. Jsem překvapená, že poměrně dost dělám pro rozhlas. Divím se, že takového šumléře, jako jsem já, vůbec k mikrofonu pustí. Ale pustí, a dokonce často. Což mě těší, protože je to hezká komorní práce s příjemnými lidmi a navíc s kolegy, se kterými se normálně nepotkáváme.

Když hovořím s vašimi staršími kolegy, kteří prožívali dětství v padesátých letech, všichni vzpomínají, jak rádi poslouchali rozhlas - pohádky, hry pro mládež, rozhlasové inscenace. Vy patříte k mladší generaci, pro kterou už byla běžná televize. Nicméně - rozhlas jste poslouchala?
No, Hajaju jsem poslouchala a v Budějovicích jsme v kuchyni s babičkou poslouchaly rádio taky. Ale je pravda, že televize už převažovala. Koukali jsem se hlavně na Rakousko. U nás šly ekonomické a zemědělské magazíny, u nich zábava.

Dnes rozhlas posloucháte?
Velmi málo. Když vařím, tak Tondovi pouštím pohádky, sobě občas muziku, na chalupě se k tomu ale téměř vůbec nedostanu. I to, co pro rozhlas natočím, znám převážně z nahrávek, ne z přímého vysílání.

Právě se láme letopočet. Vcházíme do nového století a tisíciletí. Bere vás to? - Jaká máte předsevzetí a přání?
Ne, nebere mě to. Přeju si velmi prostou věc: abychom byli zdraví. Ostatní je šumafuk - vždycky to nějak dopadne.

BRONISLAV PRAŽAN

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ