V roce 1883 byl vídeňský valčíkový král v plné životní a kompoziční síle, jak dosvědčuje třeba nádherný valčík Hlasy jara. Byl také šťastně rozvedený s Angelikou, která od něho odešla za ředitelem Divadla Na Vídeňce, a rozhodl se tedy, že svoji příští operetu zadá do Berlína. Nakonec mu v témže roce přidělil osud třetí ženu Adélu, dokonce ještě o rok mladší než předchozí Lily. Osmá opereta nesla název Noc v Benátkách a měla premiéru v Městském divadle Friedricha Wilhelma v pruské metropoli 3. října 1883. Náročnější berlínské obecenstvo ztropilo nebohému Straussovi skandál při nejbližší příležitosti - ve třetím jednání. Libretisté jako obvykle předložili chabý text a navíc popletli situace a vepsali lazebníkův komický text vévodovy Urbinovi. Veselá vsuvka měla svou pointu i v tom, že celá hra pojednávala o karnevalové noci, kdy jsou společenská postavení naruby, tedy jsou si všichni rovni. Je to tak trochu eventualita, o které se říká, že ve tmě je každá kočka černá. A právě tyto verše zpíval vévoda, přičemž německý originál rýmuje slovo "grau" se závěrem druhého verše, který zní "miau". A v tuto chvíli se obecenstvo přidalo svým mňau, takže vévodova árie se zbortila, jakož i celá premiéra a po třech představeních byla opereta stažena z repertoáru. Dokonalé fiasko mělo své následky, které se ale netýkaly Lagunového valčíku, aranžovaného z nejkrásnějších melodií operety už před neslavnou premiérou. Ostatně ve Vídni byla Noc v Benátkách přijata s nadšením a měla 78 repríz.