Jste emigrant. Když vás někdo osloví jako exulanta a splete si tyto pojmy, jak na to reagujete?
Snažím se to vysvětlovat těm lidem, kteří mají pořád potřebu rozdělovat mezi exulanty a emigranty. Údajně exulant je někdo, kdo odchází takzvaně z politických důvodů a bojuje za svobodu své vlasti, a emigrant je někdo, kdo odchází z jakýchkoliv jiných důvodů a snaží se v nové vlasti žít normální, slušný, demokratický život. Já jsem sice dělal českou novinařinu v Londýně v BBC několik let, ale nepokládal jsem se za bojovníka za svobodu, nýbrž za řemeslníka, který dělá práci, kterou britská vlast pokládá za důležitou z hlediska svých zájmů.

Často slýcháme v souvislosti s emigranty a s exulanty, že se my Češi k této skupině lidí příliš vřele nechováme.
Když se vrátím do Olomouce mezi své bývalé kamarády z šedesátých let, tak někdy řeknou, že to je jako kdybych emigroval předevčírem. Ale u většiny lidí, s kterými se člověk neznal, cítím jejich obavu, že je nějakým způsobem ohrožuji.

Netajíte se svým vřelým vztahem k Olomouci. Co pro vás znamená Praha?
V Praze jsem žil jenom šest měsíců v roce 1968, nepodílel jsem se na revoluci s lidskou tváří. Zrovna jsem absolvoval anglistiku v Olomouci a vyhrál jsem vyhlášený konkurz na hlasatele, překladatele do angličtiny. Přišel jsem do Prahy, netušil jsem, kde budu bydlet, a s tehdejším platem třináct set korun jsem ani nevěděl, jak vyžiju.

Co pro vás osobně znamenal 21. srpen roku 1968?
21. srpna jsem byl v Olomouci a s kamarády jsme si říkali - Rusáci tady budou do švestek. V Olomouci se dva dny nic nedělo. Pak najednou přijely na náměstí dva transportéry a vystřelily kulometem do vzduchu, město se rozprchlo a v klidu jim byly předány banky, rozhlas, radnice. Pak se zjistilo, že to pokojné předání bylo domluveno. Patrně proto, že tam byla třicetitisícová posádka, pravděpodobně největší posádka vůbec v celém okupovaném Československu. Prostě si tam nechtěli udělat zbytečně nepřátele.

Paříž vás natolik neokouzlila, abyste změnil svoji představu, že právě toto město nad Seinou bude vaším domovem?
Já jsem byl odmalička anglofil a po Anglii jsem toužil víc než po Paříži. Tam jsem zůstal týden na cestě do Londýna. Ale věděl jsem, že v Londýně je BBC, a já se do něho chtěl dostat.

Mnozí posluchači četli nebo slyšeli alespoň o vašich knihách: Jak přežít padouchy nebo Češi na vlásku, Nebýt Golema a další. Kdy jste se rozhodl, že napíšete knihu v angličtině?
V angličtině jsem začal psát hry. Když jsem dělal v českém vysílání BBC, seznámil s jsem se s redaktory z dramatického anglického oddělení. Učil jsem se tak dlouho, až jsem slyšel přesně, jak zní a jaký rytmus má anglický dialog.

Vyslovil jste slovo padouch nebo padouši, a to je slovo, které se objevuje také v titulu knihy Jak přežít padouchy. Máte pocit, že existuje až přemíra lidské nespravedlnosti, anebo naopak Boží nespravedlnosti?
Boží nespravedlností se zabývám míň, lidská nespravedlnost mě bolí citelně, když ji někde vidím a i když třeba není páchána na mně, ale na lidech, s kterými mám nějaké soucítění. Chci vždycky pomoci. Střílet neumím, tak to někdy dělám slovně.

Poslední desetiletí postkomunistické Evropy - tak bychom mohli shrnout obsah vaší nejnovější knihy Je na Marxu život? Proč tenhle titul?
Od roku 1996 začalo být viditelné, že mocenské rozhodující pozice si v celé střední Evropě, nejenom v Česku, ponechali lidé, kteří v listopadu 1989 byli na vrcholu moci, nebo lidé, kteří měli kamarády, kteří byli na vrcholu moci. A předali si zákulisně tu moc z viditelnosti do neviditelnosti. Dneska mám pocit, že tady nic není opravdové, že všechno je fasáda a že za ní je někde nějaká sehraná parta.

Jsme v tomto konkrétním případě, o kterém hovoříte, výjimkou mezi zeměmi postkomunistické Evropy?
Já myslím, že to je ve všech stejné. Podniky se vytunelovávají všude, banky krachují taky všude...