Pět dní po dopadení Jiřího Kájínka dostaly dvanáctileté děti za úkol napsat, zda je podle jejich názoru vinen. Třicet dětí ze třiceti napsalo, že Kájínek je nevinen. Jeho vinu zpochybňuje i Nova. Vlivná televize sice deklaruje, že hledá pravdu, nicméně především vychází vstříc lidové potřebě mýtů. Jedním z nich je sympatie k lidem, kteří svedou něco neobyčejného. Překonat zdi nejstřeženější věznice k takovým neobvyklým výkonům bezpochyby patří. Abychom si ale obdiv k uprchlému vězni mohli dokonale vychutnat, je třeba věřit tomu, že se nejedná o chladnokrevného zabijáka. Teorie o tom, že Jiří Kájínek je nikoli pachatelem zločinu, nýbrž obětí justice, vychází vstříc naší touze mít mezi sebou spravedlivého vězně na útěku, držet mu palce v jeho nerovném boji s policejní přesilou, podobně jako držíme palce slavným hercům, kteří tuto tradiční roli sehrávají v napínavých filmech. Užili jsme si tohoto mýtu, pohádky pro děti i dospělé dlouhých čtyřicet dní. Příběh skončil dříve, než se vězeň vydal na první lup, a dříve, než někoho přizabil. Jakmile je dopaden, mýtus se zřejmě rozplyne, sotva se dočkáme nějaké podpisové akce za obnovení jeho procesu. Důvod je prostý: Jestliže se nechal chytit, nelze ho srovnat s filmovými hrdiny. Jako byl útěk iracionálním důkazem neviny, je naopak dopadení přitěžující okolností. Brzy se smíříme s tím, že se útěk podařil nepravému. Snad někdy příště, a když ne, máme televizi.

Po osmi letech diskusí máme z vůle parlamentu veřejného ochránce práv. Otálení s jeho volbou nakonec mělo svůj význam. Příznivou shodou okolností bude ombudsmanem muž těšící se respektu odborníků a popularitě laiků. Otakar Motejl ovšem nebyl zvolen pouze díky zmíněným přednostem. Svou roli asi u poslanců sehrál také špatný pocit z osudu justiční reformy. Za to, že Motejlovy předlohy shodili ze stolu, se možná někteří z nich ve skrytu duše stydí a jeho volbou si vylepšili pošramocené svědomí. Nasvědčuje tomu fakt, že pro něj v tajné volbě hlasovalo 125 poslanců, jeho soupeři obdrželi pouze čtrnáct a pět hlasů. Reforma soudnictví je úkol, který se poslancům k projednání vrátí, už s ohledem na domácí úkoly z hodnotící zprávy Evropské komise. (Samozřejmě by bylo lepší, kdyby naši poslanci místo ohledu na Unii jednali z ohledu na vlastní občany - voliče, ale co už s nimi.) Nakonec práci odvedenou za ministrování Otakara Motejla "prodá" poslancům jeho nástupce. Exministr přijde o vavříny, nicméně může být rád, že místo nich má pěkné zaměstnaní - pomáhat obyčejným lidem v boji s byrokracií. Nemá k tomu, pravda, žádné velké pravomoci, ale na druhé straně si může být jist tím, že když přijde s moudrým podnětem a zajímavým příběhem, určitě ho podpoří novináři. Má vzácnou možnost být vnímán jako člověk důvěryhodný, protože bezpartijní. Co u ministra byl handicap, u ombudsmana bude předností.

Rada České televize odvolala generálního ředitele předtím, než se výsledky jeho práce objevily na televizní obrazovce. Zopakuje se situace, kdy nový šéf začne na základech, které nevybudoval. Navíc přijde do televize z pověření Rady, která má mezi zaměstnanci prestiž blížící se nule. Dušanovi Chmelíčkovi vyčítali radní, že s nimi špatně komunikuje, zatímco mezi lidmi z televizní profese získával pověst manažera, který je přístupný argumentům profesionálů. S příštím ředitelem to může být naopak. Jestliže si bude dobře rozumět s Radou a rozhodne se válčit se svými kolegy, nebude to dobré. O to ale zřejmě radním nejde. Většina z nich si asi myslí, že jejich úkolem je televizi řídit, posuzovat, co patří na obrazovku a co nikoli. Nasvědčují tomu dopisy přístupné na internetu, ve kterých si Rada s dnes již odvolaným ředitelem vyměňuje názory na program. Rada samozřejmě nemá do programu co mluvit. Veřejnoprávní televizi musí dělat nezávislí novináři pro svobodné občany, nikoli politici pro své sympatizanty a proti svým soupeřům. Nyní se zdá, že radní ohrozili stabilitu televize. Radní ovšem ohrozili i sebe a zprostředkovaně škodí stranám, které je jmenovaly. Potvrzuje se, že poslanci při výběru Rady České televize neměli příliš šťastnou ruku.