Víte, která britská skupina nejvíc ovlivnila začátky československé rockové hudby? Ani Beatles, ani Rolling Stones, ani Shadows, ale ta, která k nám přijela první. Jmenovala se Manfred Mann a od jejích dvou pražských koncertů uplynulo v říjnu třicet pět roků.

V zemi, kde se ještě stále místo slova rokenrol raději opatrně používalo bigbít a kde nejpopulárnější rockoví zpěváci jako Pavel Bobek a Miki Volek dostávali za koncert 80 Kč, případně byli kvůli nějaké zámince ve vězení jako Pavel Sedláček, zapůsobily tehdejší pražské a bratislavské koncerty Manfred Mann jako zázrak. Pod zázrakem k němu zůstalo jediné vystoupení této kapely mimo obě metropole, nevysvětlenou shodou okolností právě v Uherském Hradišti.

Manfred Mann se u nás objevili jako první špičkoví rockeři zpoza železné opony, navíc ve svém zenitu. Varhaník, jehož umělecký pseudonym nesla kapela v názvu, byl stejně mladý jako John Lennon, ostatně beatlesácký Perný den rok předtím "Manfredi" sesadili z trůnu britského singlového prodeje svou kolednickou předělávkou Do Wah Diddy Diddy. Vedle Hammondových varhan zakládali svůj zvuk na Vickersově saxofonu i flétně a na foukací harmonice milého blonďatého zpěváka Paula Jonese. Nejdůležitější nástroje klasického rocku, sólová a basová kytara, pro ně vůbec nebyly nijak charakteristické. Manfred Mann se pohybovali kdesi mezi rhythm and blues, jazzem a osobitě pojatou pop-music. Třebaže silnou melodii sami vymysleli jen zřídka, s nápaditě aranžovanými verzemi například Dylanových písniček měli jeden hit za druhým.

Však také Hana Ulrychová potom podle nich zpívala o Sladkém ptáku mládí, Václav Neckář o tom, jak Šel sen kolem nás a Golden Kids o Příteli Quinnovi. Ale nade všemi hity ve mně zůstává zážitek z koncertu na pražském Výstavišti, tehdejší "juldě fuldě". I když nás od nich oddělovali esenbáci, byli jsme s Manfredy jedna duše a jedno tělo. Pár statečných se na pódium ale přece jen vyšplhalo, aby se Paula Jonese alespoň dotklo. Jejich kratičké přátelství bylo zpečetěno ranami obušků. V britském magazínu Pix o tom 13.listopadu uveřejnili čtyři strany fotografií a v Melody Makeru se pak ještě nějaký čas připomínalo, že britští policajti jsou oproti československým učinění beránkové.

Manfredi si tehdy před pětatřiceti lety jen tak pro radost zajamovali i v jazzové Viole. Taky jsme toho spolu hodně napovídali; to díky Peteru Tuchscherovi, bratislavskému manažerovi Ursinyho Beatmenů, který nás dal dohromady. Nadšením celý bez sebe odvysílal jsem o Manfred Mann v rozhlase hodinový pořad - což by, myslím, byla výstřednost i dnes. Z jejich hitu 5-4-3-2-1 jsem si udělal znělku svých Desek načerno, netuše, že už byl znělkou britského televizního Ready Steady Go!