O co vám tedy jde, když ne o peníze, jako většině ostatních?
Především se snažíme s kapelou dělat dobře to, co děláme. Když jsem začal spolupracovat s Pavlem Klikarem, zakladatelem a kapelníkem Originálního pražského synkopického orchestru, předsevzal jsem si předávat v co nejautentičtější podobě nejstarší jazz dvacátých a třicátých let. A o to usiluji dodnes.

Přijal byste nabídku na vystoupení, které by sice bylo dobře zaplacené, ale neodpovídalo by vašim požadavkům?
Myslím, že ne, jsou hranice, za které nepůjdu.

Proč jste si oblíbil hudbu, kterou poslouchali nejméně o jednu generaci starší lidé?
Já k ní měl takový platonický vztah už jako gymnazista, vždycky jsem byl staromilec. Jezdíval jsem jako divák do liberecké Ypsilonky, kde právě hráli staré české písničky a zabývali se i pokleslými žánry. Tím jsem k té hudbě získal i jakýsi ironický nadhled. Až po setkání s Pavlem Klikarem jsem se dostal k americké hudbě, poskytl mi spoustu materiálů i nahrávek, které se prosazují i v dnešní době, mezi vším tím balastem vytvořeným na počítači.

Jakým způsobem jste pronikal do doby, v jejímž duchu koncipujete svá vystoupení?
Začal jsem sbírat staré filmy s jazzmany a tanečníky. Zajímal jsem se i o literární díla, která jsou v téhle době zakotvena, výrazným inspiračním zdrojem bylo i výtvarné umění, sochařství, fotografie. To všechno člověk ve své hlavě katalogizuje a postupně si utváří svou představu o tom, jak by chtěl tu dobu prezentovat. Pomohla mi i náhodná šťastná setkání s pány Schránilem a Benešem, s Inkou Zemánkovou, ale i s kapelníkem Ladislavem Habartem nebo s Jiřím Traxlerem, skladatelem a klavíristou, žijícím v Kanadě.

Chtěl byste v té době žít?
Chtěl. Tenkrát se asi nežilo tak jednoduše, jak nám ukazují staré filmy, ale byla to léta zvláštní, bohatá a rozmanitá v oblasti kulturního prostředí. Hudba byla propojena s filmem, s výtvarným uměním i s literaturou a v tom byla výjimečná. Musím dodat, že ještě předtím, než jsem se zamiloval do jazzu, měl jsem rád výtvarnou avantgardu dvacátého století.

Co to přináší - oživovat umění staré šedesát či sedmdesát let?
Je to živoucí alternativa k tomu, co by mělo nově vznikat a být moderní. Současným trendem dokonce je, vracet se k hudbě v autentické podobě. Pracuje se s dobovou interpretací, nejen v jazzu, platí to i pro baroko, klasicismus a další styly a vůbec pro veškeré umění, proto má i historický jazz své opodstatnění. Ale hlavní argument je ten, že na to lidé chodí a že je to baví. Mně to přináší radost.

Vraťme se do doby vašich studií. Rozhodnutím zkusit přijímací zkoušky na DAMU jste své rodiče vyděsil, neboť věděli o vašem nezájmu o herectví. Přesto jste se tam dostal, a to díky hudbě - přijímací komisi jste překvapil operní verzí Vodňanského a Skoumalovy písničky Na opeře v La Scala. Provokoval či šokoval jste tehdy rád?
To nebyla vysloveně provokace, ale to, co jsem v té době miloval - hudební klauniáda. Proto jsem obdivoval Ypsilonku a ten můj výstup byl tohoto druhu. Hudba pro mě byla základem pro klaunské číslo.

Ale byla-li středem vašeho zájmu výhradně hudba, proč jste si zvolil divadelní fakultu?
Ten důvod byl strašně naivní. Já jsem se totiž jako divák strašně zamiloval do Ypsilonky a byl jsem přesvědčen, že tam musím hrát.

Pomohla vám při přípravě k přijímacím zkouškám maminka - herečka a pedagožka?
Samozřejmě mi pomohla, protože já jsem vůbec nic neuměl. Jen jsem věděl, že když si připravím La Scalu, bude to dobré, protože to byla moje parketa. Ale taky jsem se musel naučit tři básně a tři monology, přičemž pouze jeden směl být komický. A já jsem se i před mámou strašně styděl, vždycky jsem utekl. Teprve po nějaké době jsem to překonal, ale musel jsem stát v opačném rohu za paravanem. Ten stud byl strašný. Ale u zkoušek se můj komický výstup líbil, tím jsem všechny rozesmál.

A jak jste se vyrovnal s těmi vážnějšími, neřku-li tragickými monology a rolemi?
Mne ve škole začaly tragické věci dokonce bavit. Nejhezčí zážitky mám z ypsilonské inscenace Život a smrt Karla Hynka Máchy, jejímž principem bylo, že různé etapy jeho života interpretovalo několik lidí. Já jsem hrál Máchu v době jeho konce, když umíral v Litomyšli. Nejromantičtější bylo, když mě zatloukali do rakve.

Snažil jste se o tento dvojí pohled na svět i poté, co jste z Ypsilonky odešel?
Ve chvíli, kdy jsem hereckou práci začal uplatňovat pouze v rámci koncertů s orchestrem, se moje prostředky značně omezily. Ale stylizace, kterou jsme zvolili, přináší spoustu nových možností a hereckých akcí. Herecká práce to je, leckdy vyžaduje improvizaci, musím udržet pozornost a napětí, zaujmout a bavit diváky. Pro mě je to podstatnější než okázalé psychologické výklady postav.

Bylo pro vás jednoduché z Ypsilonky odejít?
Samozřejmě ne, ale když jsem odcházel, Ypsilonka zažívala období, s kterým jsem úplně nesouhlasil. Přestěhovala se do Prahy a nastala trochu krize. Proměnil se herecký ansámbl, spousta důležitých lidí zůstala v Liberci a přicházeli jiní, kteří poetiku Ypsilonku neznali. Vytratila se cílevědomá práce na komunikaci s publikem, principy autenticity a naivního přístupu k herectví, který je znakem určité čistoty. Já jsem v té době už hodně zpíval s orchestrem a musel jsem se rozhodnout pro jednu profesi. Je pravda, že krize v divadle mi v rozhodování pomohla.

Jak jste řekl, při koncertech často nastávají situace, v nichž musíte improvizovat. Také v Ypsilonce byla improvizace součástí herecké práce. Měl jste tyto schopnosti už předtím?
Šlo to ztuha. Ale musím říct, že mi moc pomohla škola. Výuka herectví mě zocelila, přestal jsem se bát. A vlastně jsem se naučil i tomu, co jsem později potřeboval v divadle, dělali jsme spoustu autorských a improvizačních věcí. Později mi hodně pomohla i práce s kapelou, začal jsem dělat konferenciéra, a protože mě odkojila Ypsilonka, začal jsem komunikovat s publikem na podobných principech jako v divadle.

Několik let po ukončení DAMU jste vystudoval ještě jednu školu, a to JAMU, operní režii. Tolik vás bavilo studovat?
Vůbec mě nebavilo studovat. Ale uvědomil jsem si, že bych nechtěl celý život jen poskakovat po jevišti. Už tehdy jsem hledal možnost zadních vrátek. Dnes je to jinak, každý může dělat, co chce, pokud na to jen trochu má a dokonce i když na to nemá. Ale tehdy na to musel být papír. Původně jsem se přihlásil na DAMU, ale přineslo to jedno úskalí. Byl jsem už několik let v angažmá a v praxi člověk zjistí, že všechno je úplně jinak, než jak to říkají profesoři ve škole. Když jsem se tam vrátil a zase poslouchal ty naivní a idealistické řeči, raději jsem na dva roky studium přerušil a spočítal si, že propadnu k profesoru Sokolovskému. Z dnešního hlediska člověk rozporuplný, ale byl to encyklopedický znalec divadla a dovedl o něm neobyčejně vtipně vyprávět. Byl fantastický, speciálně na režii. Jenže za dva roky se všechno zpřeházelo a já jsem propadl z bláta do louže. Tak jsem to vzdal a zkusil jsem brněnskou JAMU. Tam otvírali obor operní režie, který se nespecializoval pouze na operu, ale i na hudební divadlo a muzikály.

Což se vám hodilo, když jste v karlínském divadle režíroval muzikál Má férová Josefína. Jak se vám pracovalo na tak velkém jevišti?
Těžce. Chtěl jsem dělat podle své představy, ta se ale vůbec neslučovala se systémem zkoušení v Karlíně. Nastaly velké spory, ale naštěstí jsem měl spoustu externistů, lidí, které jsem si pozval jako kamarády. Možná díky nim jsem to ustál. Zkušební období bylo velice náročné, provázely ho křivé války, musel jsem udělat spoustu kompromisů. Ale nakonec se to povedlo, Josefína byla úspěšným představením a byl jsem s ním celkem spokojen.

Většině věcí, pod kterými jste podepsán, je společný humor. Vy sám jste zapsán do povědomí diváků jistým anglickým stylem. Máte rád i anglický humor?
Ano, Britové mají sklon k černému humoru a k sebeironii, což je v evropském kontextu výjimečné, ale právě Češi mají k tomuto humoru docela blízko. Mám rád Británii, její tradici, sporty, koňské dostihy...

A golf, že?
Taky, samozřejmě. Krásná, vzrušující a pestrá hra, trochu sport, na profesionální bázi i docela náročný.

Sport mi k vám nesedí, působíte spíš jako klidný člověk...
Jsem pomalý, líný člověk. Například v prvním ročníku na DAMU jsme měli místnost s videem, kde zaznamenávali naše výkony. Když jsem se viděl poprvé, myslel jsem, že z té školy okamžitě odejdu. Byl to pro mě strašný šok, vůbec jsem netušil, že jsem takový lenochod a taková bluma, nemožný pomalík. V tu chvíli jsem věděl, že alfou a omegou všeho bude zmobilizovat veškerou energii a alespoň chodit rychleji.