Snad každá náboženská skupina zasvětila jeden den v týdnu odpočinku. U křesťanů je tímto dnem neděle, u muslimů pátek, u drúzů čtvrtek a u židů pak sobota neboli sabat. Jedním z desatera přikázání, které Mojžíš dostal na hoře Sinaj, bylo nařízení, aby sedmý den v týdnu byl po šesti dnech práce zasvěcen odpočinku. Slovo sabat mimochodem skutečně v překladu znamená "sedmý". Toto přikázání platilo původně pro všechny členy domácnosti - otroky ani zvířata nevyjímaje. Jak se sabat slaví v Izraeli dnes?

Stát Izrael vyhlásil šabat, nebo také sabat, či chcete-li šábes, okamžitě po svém vzniku v roce 1948 za den státního klidu. Sabat doprovází celkem 632 příkazů a zákazů. Hlavním pravidlem, které se vesměs dodržuje, je zákaz jakékoli práce. Sabat se, stejně jako ostatní židovské svátky, světí od jednoho západu slunce do druhého. V pátek po setmění tak život v jindy hlučném Jeruzalémě náhle utichá. Neplatí to samozřejmě tak bezvýhradně o čtvrtích s byť jen minimálním zastoupením muslimského obyvatelstva. Čtvrť ortodoxních židů Mea šearim však vypadá jako po vymření.

Jedním ze stěžejních bodů sabatu je páteční slavnostní rodinná večeře. Během její přípravy, která je doménou žen, se židovští muži odebírají k modlitbě do synagogy a celá řada především ortodoxních židů - chasidů, odříkává svou modlitbu u Zdi nářků. Tam se věci neznalým návštěvníkům nabízí vskutku pozoruhodná podívaná. Desítky, často i stovky židů z nejrůznějších koutů světa, v nejrůznějším možném oblečení a s nejrůznějšími pokrývkami hlavy, se tu - rovněž nejrůznějším způsobem - modlí. Jedni nahlas, druzí potichu, někteří předčítají texty z modlitebních knih, pro které si, pokud je nevlastní, mohou zaskočit do přilehlé synagogy. Někteří židé pronášejí své modlitby v klidu, jiní dělají trhavé pohyby nebo se svíjejí v rytmu svých melodických modliteb. Já jsem u Zdi nářků narazil na skupinu maďarských židů, kteří se drželi za ruce a prozpěvovali si náboženské písně.

Přímo do náboženského víru u Zdi nářků se mohou ponořit i nevěřící cizinci, kteří netouží po ničem jiném než zastrčit do beznadějně ucpaných spár ve zdi svá přáníčka. Jedinou, leč nutnou podmínkou pro vstup za kordon vymezující zhruba třicetimetrový modlitební prostor u Zdi nářků, je jakákoli pokrývka hlavy. Pokud vám pokrývka hlavy schází, a přesto bezpodmínečně toužíte po vstupu za bariéru, musíte si vypůjčit papírovou židovskou kipu. S často neskrývanou nevolí přijímají jeruzalémští židé skutečnost, že ani během sabatu neustávají příslušníci jiných náboženských komunit v projevech své víry. Je vskutku paradoxní, když se uprostřed židovské modlitby u Zdi nářků začne z nedalekého minaretu ozývat naříkavý hlas muezzina. Na rozdíl od muslimů, kteří se modlí pětkrát denně, mají židé tři denní modlitby: ranní, odpolední a večerní. Židovské modlitby se datují až od zboření takzvaného Druhého jeruzalémského chrámu a byly původně jen jakousi náhradou za obětní rituály.

Ale pojďme od Zdi nářků zpět do šabatové reality. Po návratu z modliteb se v rodinném kruhu podává slavnostní sabatová večeře. Jejím prvním bodem je požehnání, které hlava rodiny udílí nejprve dětem a poté i ostatním členům, často velmi rozvětvené rodiny. Tradičním bodem večeře bývá také zpěv náboženských písní. Povinností je zapálit alespoň dvě svíčky, přičemž od tohoto okamžiku až do skončení sabatu je zažehnutí jakéhokoli ohně či světla zakázáno a spolu s ním, jak už bylo řečeno, také veškerá práce. Její přísný zákaz, který je v méně věřících rodinách nejrůznějším způsobem obcházen, často zabíhá do značných absurdností. Za práci se například považuje stisknutí jakéhokoli tlačítka, a tak jsou kupříkladu jeruzalémské výtahy během sabatu nastaveny na speciální program, který kabinu zastaví automaticky v každém patře při jízdě nahoru i dolů. Další nepřípustnou činností je pak nejen řízení dopravních prostředků, ale také jejich pouhé používání. Z doslechu znám případ Izraelce, který při návštěvě Prahy překonal obtíže, které mu při chůzi dělalo válečné zranění, a dobelhal se během sabatu ze svého bydliště na Bílé Hoře až do synagogy na Starém Městě a zpátky.

Poslední roky jsou nicméně v Izraeli ve znamení ústupu z náboženských tradic. Určitým minimem, ze kterého neslevují ani členové rodin, které se odvrátily od náboženských rituálů, je už zmiňovaná páteční večeře. Po jejím skončení, zhruba po desáté hodině večerní, Jeruzalém poněkud pookřeje. Místní mládež totiž touto dobou vyráží za zábavou, protože páteční večer představuje jedinou vhodnou dobu pro radovánky. Nezapomínejme totiž, že sobota je v Izraeli jediným dnem pracovního klidu.