"Muž musí mít nápad," říkával krachující povozník řečený Hugo starosta v tehdy západoněmecké, a přesto místy veselé veselohře Výhodná koupě. O nápady rozhodně nemívá nouzi náš pan premiér a jeden podařený dal k lepšímu před týdnem: "Jsem pro volební povinnost. Vymáhá se to tím, že když nejdete k volbám, zaplatíte pokutu," pravil na Frekvenci 1. Zatímco zmíněný Hugo starosta svými pitomostmi na plátně alespoň pobavil, premiér právní vědátory, opoziční politiky a řadové občany toliko popudil. Povinná účast ve volbách přitom není žádnou kuriozitou. Existuje v Belgii a na Kypru, v Řecku platil donedávna (na rozdíl od pokut vybíraných v Belgii) dokonce trestní postih. Volební povinnost je zavedena i v některých latinskoamerických státech, dále v Austrálii a pro muže v Egyptě. Ostatně i v prvorepublikovém Československu byla účast na volbách povinná: například do Poslanecké sněmovny se týkala všech občanů starších 21 a do Senátu 26 let. Čím to tedy je, že zatímco víc jak polovina Belgičanů volební povinnost akceptuje, u nás s touž představou premiér pohořel? Inu Belgie či Austrálie za sebou nemají čtyřicet let komunismu, který si vynucoval dobrovolně povinnou účast na kdečem, včetně takřečených voleb. A pokud jde o inspiraci "první" republikou (a podobně Latinskou Amerikou), ta rovněž nepřipadá v úvahu. Když se před osmdesáti lety konaly v Československu první parlamentní volby, občané byli vychováni monarchií a ke spoluodpovědnosti za demokratickou republiku je bylo třeba teprve přivést. Prostředkem k tomu měla být i povinná účast při výběru jejich zástupců do zákonodárného sboru a obecních zastupitelstev čili na volbách. Dnes jsou to věci samozřejmé a navíc se změnilo i pojímání občanských práv. Jejich součástí je i právo občana na svobodné volby, které ovšem znamená, že může demokraticky a tajně hlasovat, avšak že se také hlasování zúčastnit nemusí. I neúčastí dává najevo svůj názor, totiž že buď považuje poměry v zemi za náležité a necítí potřebu do nich zasahovat, anebo že nabízejícím se stranám a politikům šmahem nedůvěřuje. Volební povinnost by tuto skupinu občanů pouze přiměla obstarat si jako v Belgii lékařské vysvědčení a k volbám by stejně nešla. Ani volební výsledky by nevyhlížely lépe a radostněji, jak snad předseda sociálně demokratické strany a vlády Miloš Zeman předpokládá.

Václav Klaus je na volební mítinky přeborník. V předvolební kampani jich dokázal absolvovat hodně přes dvě stě a všechny měl pečlivě zaznamenány ve svém notýsku. Aby to stihl, létal i vrtulníkem, shlížeje z něho na konkurenty trmácející se za voliči v autech či dokonce v neohrabaném Zemáku. Tehdy však byla ODS ještě stranou bohatou, sponzory hýčkanou a také byla jiná doba: dnes by aviatická extravagance voličstvo spíše popudila. Ostatně při krajském a senátním klání se dá volební štafeta od města k městu stihnout i po silnici, zvláště když předseda ODS a Poslanecké sněmovny jakožto jeden ze čtyř nejvyšších ústavních činitelů má k dispozici rychlý služební BMW 740 s modrým majáčkem a řidičem z ministerstva vnitra. Ten řidič je nepochybně zkušený profesionál, leč minulé úterý vpodvečer spěchal z mítinku ve Dvoře Králové nad Labem s Václavem Klausem na další mítink a tiskovou konferenci do Hradce Králové přece jen příliš rychle. Blikající majáček na střeše dovoloval řízně předjíždět vlekoucí se kolonu vozidel, leč nedokázal zabránit střetu bavoráku s protijedoucím Fordem Fiestou, který se na rovném úsek nejspíš vyhoupl ze zrádného dolíku. Odmítněte ale šlápnout na pedál, když šéf tolik spěchá za dychtivými voliči a všetečnými novináři, když jsou volby přede dveřmi a když před modrým majáčkem lid neprivilegovaný dosud vždy včas uhnul stranou. Tentokrát to nevyšlo, i když to ještě docela dobře dopadlo, neboť řidič Fordu byl jen lehce zraněn, Václav Klaus se s ním vzápětí setkal a projevil veřejně politování. Stát se to nicméně v takové Británii, Německu či ve Francii, měl by v takovém případě politik a jeho strana po kampani. I tam se sice perou o voliče, avšak je vyloučeno, aby jim při tom ukládali o život.