Paní Pilarová, jak s odstupem času hodnotíte svou zkušenost s rozhlasovým mikrofonem?
Když se mi naskytla ta možnost, dostavila se vlna radosti, ale pak i zaváhání. Neměla jsem s takovou prací žádnou zkušenost. Nevěděla jsem, co bych měla po ránu posluchačům povídat, když už musí tak brzo vstávat, zvlášť do podzimních plískanic nebo mrazivého počasí. Jak se však říká, víc hlav, víc rozumu. Manžel mi poradil, ať vyprávím něco ze života, nebo ať pomlouvám své kolegy, to prý vždycky zabere. Na první vysílání jsem si tedy připravila pár úsměvných historek a kupodivu, mělo to docela dobrý ohlas. Ale na trému, kterou jsem měla při prvním vysílání, raději ani nechci vzpomínat.

Elegantně jste přešla skutečnost, že Dobré jitro z Prahy se vysílá od páté hodiny ranní. To musí být pro moderátora hodně kruté.
No, zkuste se vžít do situace, že byste vstával ve tři ráno, když chodíte mezi jednou a druhou hodinou spát... Ale člověk si časem zvykne na všechno.

Máte příležitost vybírat si také hudbu podle svého gusta? Jinak řečeno: Jakou muziku byste si po ránu přála z rádia poslouchat?
Některé vyprávění si přímo žádá určitou skladbu či určitého interpreta, proto si nosím pár cédéček z domova. Většinou spolupracuju s hudebním redaktorem Pepou Švehlou, náš vkus je téměř shodný, navíc Pepa dovede vystihnout situaci a výběrem písniček mé vstupy mnohdy vtipně podtrhuje. Jeho přítomnost ve studiu v tak nepříjemnou ranní hodinu je jako balzám. Toho člověka nevidíte jinak, než s obrovským úsměvem na nesmírně dobrácké tváři a to dodává - mám-li mluvit dnešní terminologií - spoustu pozitivní energie. A Pepa ví, čím mě potěšit. Proto v žádném vysílání nechybí Elvis nebo Nat "King" Cole. Občas mně udělá naschvál, třeba když zahraje zpěvačku, o které bezpečně ví, že ji zrovna nemusím. Ale i to je dobře, aspoň se dostane také na ty, které bych já nehrála a tak to má být.

Jistě se vám v průběhu vaší profesionální kariéry v rozhlase přihodila nejedna veselá, či naopak mírně stresující příhoda. Podělte se o některou se čtenáři Týdeníku Rozhlas!
No, veselou příhodu vám zrovna nepovím, nevzpomínám si, že bych se někdy na půdě rozhlasu zalykala smíchy. Spíš si vybavím tu hrůzu, když mi jistá společnost zapomněla poslat taxíka. Do rádia jsem nakonec dorazila včas, minutu před začátkem vysílání, zničená, vynervovaná. Ihned jsem změnila taxislužbu. Výsledkem bylo, že jsem jednou přijela pozdě o celých pět minut, taky na mě zapomněli. To jsou momenty, kdy i tak mírumilovná povaha jako jsem já, je naladěná na vraždy a drancování.

Ve své knížce Dobré jitro na stanici Praha jste shrnula řadu historek a zážitků. V těch řádcích je cítit až překvapivá schopnost nadhledu a sebeironie. Je to jen zdání, nebo jste taková i v každodenním životě? Berete se opravdu tak "nevážně"?
Odpovím historkou. Jako začínající zpěvačka jsem jednou šla po Václaváku a z prodejny gramofonových desek jsem zaslechla svoji nahrávku. Nafoukla jsem se jak balón, nos ještě víc nahoru než nadělila příroda, a najednou - prásk! Vrazila jsem čelem do sloupu, který se mi připletl do cesty. To mě postavilo zpátky na pevnou zem. A zpěvaček či zpěváků, kteří létají v oblacích a mají pocit, že jsou pupkem světa, je mi docela líto, protože si nestačí uvědomit, že jejich okolí z nich má srandu... Ale to se samozřejmě zdaleka netýká jen zpěváků.

S Českým rozhlasem vás v současné době váže ještě jedno, téměř osobní pouto. Generálním ředitelem této instituce je bývalý kapelník vašeho orchestru. Jak na Václava Kasíka vzpomínáte? Byl to přísný šéf?
Oba jsem narozeni ve znamení Lva a to dokonce ve stejný den, 9. srpna. Každý Lev je svým způsobem diktátor, každý je přesvědčen o své pravdě. Když jsou dva Lvi v nepohodě, ostatní zalezou do děr. Naštěstí mezi námi nebyly srážky ani časté ani krvavé, podstatou našich dohadů byla snaha o dobrý výsledek naší společné práce. Jako kapelník byl Václav pohodový, skvělý organizátor, to jsem si nejvíc uvědomovala daleko od domova, v podmínkách, které pro muzikanty ani pro mě nebyly zrovna nejrůžovější, ve Vietnamu, v Laosu. A ještě jeden postřeh. Mnohdy, když se vám představí někdo titulovaný, tak titul slyšíte velmi zřetelně, jméno už je zabrbláno méně srozumitelně. Václav se svým titulem nikdy neoháněl. Dokonce protestoval, když jsme ho představovali na pódiu jako inženýra Václava Kasíka. Muzikanti k tomu dodávali, že se tím nechlubíme, ale jen chceme, aby publikum vědělo, že náš pan kapelník není žádnej blb.

Svou knížku jste doprovodila i vlastními fotografiemi. Vím, že právě fotografování je vaší velkou zálibou. Máte mezi svými snímky nějaký unikát, něco, co má asi jen stěží jiný fotograf?
Vedle zdařilé fotky našeho kocoura, spícího v pračce, je to záběr, který jsem pořídila na Novoměstské radnici, kde jsme slavili čtyřicet let divadla Semafor. Oslavy se zúčastnil i prezidentský pár a pan ministr kultury Pavel Dostál. Požádala jsem je, aby mi zapózovali. Byli laskaví, vyhověli. Na fotce to ale vypadá, jako když se pan ministr šťourá panu prezidentovi v uchu. V jistém bulváru fotku otiskli, napsala jsem pod ni ovšem, že jako profík bych ji k dispozici nedala, kdežto jako amatér si to můžu dovolit. A že fotka zachycuje pana prezidenta, který má problém s uchem a pan ministr kultury se snaží tento problém řešit.

Na špičce české populární hudby se držíte už bezmála čtyřicet let. Jste s některým obdobím své umělecké dráhy nespokojena? Máte pocit, že jste mohla v minulosti něco udělat jinak, nebo lépe?
12. října to bylo rovných čtyřicet let, kdy jsem začala profesionálně zpívat. (12. října 1960 měla v Divadle Ve Smečkách premiéru semaforská hra Taková ztráta krve, v níž E. Pilarová ztvárnila jednu z rolí - pozn. autora). Nespokojena jsem byla mnohokrát, nespokojena bývám dodnes. Ale žiju přítomností a nepřemýšlím, co by, kdyby... Spíš přemýšlím, čím a jak svoje příznivce v budoucnu překvapit. Něco se už rýsuje.

Psali pro vás Suchý se Šlitrem, Ondráček, Svoboda, Brabec, Rytíř, Borovec, Vrba, Jiří Štaidl - v oblasti populární hudby bez výjimky samí renomovaní skladatelé a textaři. Nicméně, zažila jste v posledních letech ten pocit, o kterém mluví někteří vaši kolegové - že totiž kvalitního původního repertoáru pro zpěváky vaší generace ubývá?
Všechno jde, jen skutečně chtít. Vloni jsem vydala u firmy Tommü Records album Swing 2000. Na desce není jediná převzatá skladba. Naříkání nad tím, že pro nás nemá kdo psát, neuznávám. Navíc se dá těžit z toho, co už je dávno napsáno, jen si to upravit po svém. V mém případě je to třeba Montiho čardáš s textem od Jirky Suchého, nebo Beethovenova klavírní skladba Pro Elišku, kterou velmi citlivě otextoval Pavel Cmíral. A protože jsem z Moravy, vydala mi tatáž firma letos CD Moravěnka, na které zpívám společně s Jožkou Šmukařem a Jiřím Helánem písničky moravsko-slovenského pomezí. A věřte, že jsem si je zazpívala s chutí. Tím nechci říct, že bych se chtěla tímto směřem ubírat i nadále, bylo to jen příjemné vybočení. Firma mi dává možnost vydat nové album i v roce 2001, už mám pár nápadů, které neprozradím, aby nebyl v jejich realizaci někdo rychlejší než já, jak už se mi v minulosti stalo.

Soudě podle vaší knížky se ráda obklopujete mladšími lidmi "z branže". Umíte si představit, že byste jednou s některými, třeba o dvě generace mladšími autory, soustavněji spolupracovala?
Proč ne? Autorovi převážné části skladeb na CD Swing 2000 bylo v době nahrávání asi osmadvacet let.

Jaký je vlastně váš názor na stav současné populární hudby? Opomeňme rock či moderní elektronickou hudbu, spíš by mě zajímalo, jak hodnotíte své mladší kolegyně v oblasti středního proudu...
Ale co to dnes vlastně je, ten střední proud? Díky tomu, jak byl zprofanován některými kritiky, ale také bohužel interprety, vám dnes každý tvrdí, že zpívá rock. I když kníká podstatně středněproudověji než jeho předchůdci. Neznám zpěváka nebo zpěvačku, kteří by o sobě tvrdili, že zpívají střední proud. Tudíž nemám koho hodnotit. A i kdyby, ponechám to raději kritikům.

Vaše tvorba byla právě kritiky vždy velmi vstřícně přijímána. Jaký význam pro vás vůbec mají novinové recenze? A jak se dnes vyrovnáváte s pozorností jiných novinářů - těch z bulvárních listů, sledujících každý krok populárních lidí?
Mám výstřižkovou službu, tak mi neujde nic, co se o mně napíše. Vše pečlivě nalepuju do takzvaných samožerbuchů. Z dobré kritiky mám upřímnou radost, navíc si vždycky pomyslím, že to napsal inteligentní člověk. A když se dočtu něco nepříznivého, slovo inteligentní bývá v mých myšlenkách nahrazeno zcela jiným výrazem. A bulvár? S ním jsem se setkala v době, kdy u nás ještě nebyl, v roce 1967. Jakýsi vídeňský plátek po mém vítězství v písničkové soutěži Intervize napsal, že se kvůli mně zabilo několik zhrzených milenců... Víte, bulvár beru jako zábavu a do některého přispívám i fotografiemi známých osobností. Ale nikdy bych neuveřejnila fotografii ani té nejprotivnější kolegyně, pokud by na ní nebyla krásná. A taky bych nikdy nepoužila fotografie kompromitující, takové ani nedělám.

Dovolte závěrečnou otázku: Co je pro vás v životě opravdu důležité?
Víra, zdraví, láska, práce, naděje.

MILAN ŠEFL