Hlavní motivací vaší návštěvy v České republice byla prohlídka výstavy Alfonse Muchy. Kdy jste se k této zálibě dostal?
Mucha je jedním z mých největších koníčků. Když se věnuji umění, tak se věnuji Muchovi. Pro mě je umění prostě jen Mucha. Přiznám se, že se jinak v umění žádného druhu příliš nevyznám. Jsem snad známý tím, že když něco dělám, tak to dělám pořádně, a to něco je v současné době Mucha. Samozřejmě že vím, kdo byl Gauguin nebo Monet, ale to je tak všechno. Netroufal bych si v žádném případě tvrdit, že poznám všechna jeho díla. Ale abych se vrátil k Muchovi. Když jsem si kupoval svůj první dům, tak se jeden známý zmínil, že se na aukci prodává obraz nějakého českého malíře a jestli bych ho prý nechtěl. V té době jsem nevěděl o Muchovi vůbec nic, obraz jsem koupil, pověsil a jsem věděl jen, že to je Mucha. Náhodou jsem se o tom zmínil při Davis Cupu v roce 1982 v Praze Janu Kukalovi a ten mě hned seznámil s Jiřím Muchou. A právě Jiří Mucha mi vše vysvětlil, ukázal a povyprávěl o umění svého otce. Mně se zalíbily zejména plakáty, a tak jsem se rozhodl, že si pořídím sbírku. Tak to všechno vlastně začalo.

Mezi tenisty se najde řada příznivců umění, jedním je například váš bývalý trenér, Polák Fibak. Co jste se přiučil od něj?
Vůbec nic. V době, kdy mě koučoval, jsem věděl, že sbírá obrazy, ale bylo to období, kdy mě zajímal jen tenis.

Jak vaše sbírka v současné době vypadá?
Alfons Mucha namaloval sto devatenáct plakátů. Já jich vlastním sto šestnáct. Jeden z těch, které mi chybí, je v Metropolitním muzeu v New Yorku, další se nachází v muzeu v Hamburku. Stoprocentně existuje ještě jeden, ale o tom už dlouho nikdo nic neslyšel.

A co třeba muzika? Zajímáte se o ni stejně jako o obrazy?
To vůbec ne. Já poslouchám hudbu vlastně jen v autě. Tam jsem ale ta cédéčka nevyměnil snad posledních pět let, takže byste tam našel například Beatles, Abbu či Beach Boys. Opravdu nemám čas, mě zajímá sport, Mucha a rodina.

O své rodině však zásadně nemluvíte. Nebo jste v tomto ohledu změnil názor?
Rozhodně ne, o manželce a dětech se ode mě nic nedozvíte.

Díky tenisu jste se stal světoznámou a bohatou osobou, získal americké občanství. Jaký je váš nynější vztah k tomuto sportu?
Až na vzácné výjimky vůbec nehraji. Mám k tomu tři dobré důvody: za prvé mě to nebaví, za druhé mě bolí záda a za třetí bych stejně nemohl hrát tak, jak jsem byl zvyklý z doby mé tenisové kariéry. Proto mě nyní můžete vidět na tenisovém kurtu, jen když trénuji se svými dcerami. Té nejstarší je teprve deset let, takže na ně ještě stačím... Někdy se jedu podívat na tenisovou mládež u vás nebo i v Americe. Ale to stejně nehraju, jen držím raketu, aby se neřeklo. Na veteránských turnajích mě zkrátka fanoušci nikdy neuvidí. Ani na grandslamové turnaje nejezdím, nemám na to čas.

Setkal jste se u nás s talentovanými tenisty. Jaký jste z toho měl pocit?
V České republice si všichni myslí, že úroveň českých tenistů jde rapidně dolů. Já bych to ale neviděl tak černě. Všechno přichází ve vlnách a stejně je to i ve sportu. Například čeští fotbalisté jsou jednou ve finále mistrovství Evropy a podruhé nepostoupí ani ze skupiny. Nebo hokejisté: jsou sice úřadujícími mistry světa a olympijskými vítězi, ale na příští vrcholné akci zase nebudou mít nic jistého. V tenise přišly slabší ročníky, a Česko tak momentálně nemá nikoho v absolutní světové špičce. Objeví se ale zase další generace, která určitě vytáhne český tenis opět nahoru. Podívejte se na Slovensko. Tam se také všichni obávali, že v jejich zemi po Mečířovi nevyroste tenista světového formátu. A teď mají Kučeru a Hrbatého, ti jsou schopni porazit kohokoliv na světě. A vynikající je i Krošlák. Proto jsem vašim vycházejícím hvězdičkám jen zdůrazňoval, že pokud chtějí opravdu prorazit, musí na sobě tvrdě pracovat. A to se stoprocentní snahou. To samé vtloukám do hlavy svým dětem.

Dá se srovnat výchova talentů u nás a ve Spojených státech, kde žijete?
Vaši mladí tenisté mají jednu obrovskou výhodu v malých vzdálenostech. Když se někde v Čechách hraje kvalitní turnaj, každý se tam dostane autem za dvě hodiny. Ve státech je to ale jen z jihu na sever Floridy šest hodin, a tak není možná tak kvalitní konfrontace. Z tohoto důvodu se spousta tenisových talentů vytratí. Kdyby byli Američané schopni vytěžit ze svého potenciálu a příznivého počasí ještě více, naprosto by světový tenis ovládli.

Po skončení tenisové kariéry jste se začal aktivně věnovat golfu. Můžete tyto dva sporty srovnat?
Golf je velmi příjemným sportem, který se dá provozovat téměř celý život. Rozvoj tohoto sportu je velmi podobný rozvoji tenisu před mnoha lety. Na tenis se lidé také dívali jako na snobský sport a nyní je to mezi sportující veřejností velmi oblíbená činnost. Myslím si, že golf půjde ve šlépějích tenisu. Když se podíváte do ciziny, třeba do Ameriky nebo do Austrálie, tam už je to sport pro všechny vrstvy, nejen pro určitý okruh lidí. Stejné to bude i v České republice. Čím více vznikne golfových hřišť, tím více se bude tento sport rozšiřovat mezi veřejností. Vyroste více talentů, přijdou lepší výsledky. Proto mám radost z každého nového golfového centra u vás.

Při návštěvě České republiky jste se také učil golfová hřiště stavět. Znamená to, že se z vás za mořem stane stavitel?
Ano, máme v Americe rozdělaný projekt velkého golfového centra a s tím čeká nás hodně práce.

Letos jste vyhrál svůj první golfový turnaj v sérii amerických osobností. Dá se to srovnat s vítězstvím na tenisovém turnaji?
Dá i nedá. Golfový turnaj, který jsem vyhrál, byl na mnohem nižší úrovni než tenisové podniky, které jsem vyhrával během své aktivní kariéry. Na druhé straně to bylo pro mě mnohem těžší. Nejen proto, že se golf nikdy nenaučím tak dobře jako tenis, ale hlavně po psychické stránce. Golfu jsem se začal věnovat v podstatě až po skončení tenisové kariéry. I když sem tam hraji na slušné úrovni, neumím ho tak, abych si mohl věřit, že mi půjde stále podle mých představ. Nemůžu se prostě spolehnout na to, že budu hrát dobře každý den. To vítězství bylo proto pro mě velmi příjemným překvapením. Sérii osobností hraje řada sportovců - tenisté, fotbalisté, hokejisté či baseballisté, kteří vytvoří vždy silnou konkurenci. Například loni jsem skončil až na třicáté příčce. Z toho, že jsem letos vedl a první pozici uhájil až do samotného závěru, mám proto obrovskou radost.

Při své návštěvě v Čechách jste si zahrál golf s jiným bývalým tenistou - s Petrem Kordou. Jak to dopadlo?
Petr se lepší, za poslední rok jsem s ním hrál třikrát nebo čtyřikrát a pokaždé předvedl kvalitnější výkon než předtím. Je vidět, že ho to baví a že na sobě pracuje.

Kdy bude hrát s vámi sérii amerických celebrit?
Už jsem ho navrhl jako nového člena naší série, ale ono to dost dlouho trvá. Musí se tajně hlasovat, zda ten navržený patří mezi slavné osobnosti. Petr je strašně netrpělivý, ale já věřím, že se dočká. Do konce roku bude bezpečně vědět, zda byl přijat, nebo bude muset hrát kvalifikace, či byl zamítnut.

Ve vašem vztahu nic nezměnil ani Kordův prokázaný doping?
Někde vznikla dezinformace, že jsem jej za to odsoudil, ale není to pravda. Já jsem jen pro jedny americké noviny řekl, že si podle mého názoru nejen Petr, ale i ostatní hráči a fanoušci zaslouží vědět přesně, co se stalo. Naopak si myslím, že nandrolon, který byl nalezen v Petrově krvi, se v poslední době ukazuje jako docela běžný. Dokonce se objevují názory, že se může v těle vytvořit při nadměrném užívání některých vitaminů. Byly případy, kdy dokonce federace prominuly tresty kvůli nandrolonu. Například jamajská sprinterka Otteyová byla na olympiádě, přestože byla na nandrolon pozitivní. V tom článku jsem proto nabádal, aby celý případ neskončil jen Petrovým potrestáním, ale aby se vše vysvětlilo až do konce.

K tenisu vás přivedla vaše matka, bývalá vynikající tenistka. Jak na toto období vzpomínáte?
S žádnou radostí. Máma mě nosila na tenisové kurty už jako mimino v prádelním koši, sotva jsem začal chodit, už mi do ruky strčila tenisovou raketu. Byla na mě strašně přísná, až despotická. Zařekl jsem se, že nebudu své děti vychovávat takovým stylem jako ona mě. Ne že bychom se rozkmotřili, ale rád na toto období nevzpomínám. Spíše mě dovedl utěšit otec, klidný šachista.

Světovou jedničkou jste se poprvé stal v roce 1983 a vydržel na tomto postu tehdy rekordních 270 týdnů. Kdy jste ale poprvé cítil, že byste se skutečně mohl stát nejlepším tenistou na světě?
V šestnácti letech jsem prohlásil, že budu jedničkou. Nebyly to ale takové ty řeči namachrovaných tenisových talentů, opravdu jsem to cítil.

Skončil jste kvůli bolestem zad. Jak jste na tom po zdravotní stránce nyní?
Žiju...

A životospráva?
Nekouřím, nepiju alkohol. Piju vlastně jen vodu, sem tam si dám nějakou colu. To je všechno.

Vždy jste byl ambiciózní a soutěživý, kde nyní tyto vlastnosti vybíjíte?
Při golfu ani tak ne. Spíše si jen vezmu kolo a jdu se projet kolem domu. Další den pak chci zajet stejnou trať rychleji, a tak vlastně soutěžím sám se sebou.

Typický rys individualisty...
Ano, zjistil jsem, že jsem takový individualista, že ani neumím fandit týmu. Proto jsem prodal podíly hokejového klubu NHL Hartford Whalers, které jsem před jeho zánikem vlastnil. Dokážu fandit třeba Jágrovi, ale ne Pittsburghu.

Jste bohatý?
Do konce života bych nemusel vůbec nic dělat, ale to bych se asi zbláznil. Rozdíl mezi dneškem a minulostí je v tom, že nyní mohu dělat jen to, co mě opravdu baví.

TOMÁŠ TIKAL