Připadáte si jako ministr nekonformně?
Spíš ne. Většinu těch nekonformních věcí bych udělal, i kdybych nebyl ministrem.

Ale některé z nich jsou přece jen u ministra nezvyklé...
Domnívám se, že stát se ministrem neznamená zbavit se základní lidské podoby. Pravda, stranické členství či funkce ministra člověku část svobody bere. Na druhé straně to ale je nahrazeno tím, že člověk má určitý vliv, možnost o věcech rozhodovat, má pravomoci. Pokud se však své osobní svobody vzdá natolik, že Pavel Dostál už není Pavel Dostál, pak by bylo nesmyslné, aby byl ministrem. Vždyť premiér si ho vybral pro tuto funkci nejen proto, že mu věřil profesně, ale také proto, že ho poznal jako člověka a počítá s tím, že své člověčí vlastnosti uplatní i v úřadě.

A může je opravdu uplatňovat?
Může. Ostatně si myslím, že to k ministru kultury patří. Co je vlastně nekonformního na tom, že chci, aby Veletržní palác vypadal dobře? Že když je velkému českému umělci osmdesát roků, zazpívám mu písničku, kterou jsem pro něj napsal?

Spousta státních úředníků ale jedná jinak...
Ano, podíl funkce na odlidštění člověka je skutečně velký. Já se před tím snažím unikat tím, že mám dál kamarády, které jsem měl dřív, chodím do stejných hospod, a pokud mohu, setkávám se s bývalými kolegy z redakce i s dalšími novináři. Také s divadelníky se stýkám jako s kolegy. Pro "neodlidštění" je taky asi důležité, jakou má člověk manželku. Když zblbne on, neměla by zblbnout jeho žena. Mám to štěstí, že moje manželka se necítí být paní ministrovou.

Kultura bývá v každé vládě trochu odstrčená holka, nemusíte se příliš často zlobit a bojovat, když ji ostatní berou na hůl?
Kultura je ve vládě skutečně odstrčená holka. Náš pan premiér navíc zastává názor, či spíš hrůznou představu, že být ministrem kultury s dostatkem peněz - to by dovedl i cvičený foxteriér. O tom jsou mnohé naše spory. Nedá se říci, že jsem je všechny vyhrál, některé spory o finance jsem prohrál. Například o projekt Praha 2000, pro nějž jsem nedocílil potřebného navýšení. Na druhé straně pan premiér i místopředseda vlády byli vstřícní, když jsem přišel s požadavkem na oddlužení Veletržního paláce, což je 150 milionů, a když jsem žádal peníze na zakoupení restituovaných obrazů pro Národní galerii. Tam opravdu neváhali vrhnout miliony a pomoci české kultuře.

Dokážou tedy vzít za své některé vaše - či spíš kulturní - priority?
Pokud se shodneme, tak ano. Bohužel, každý ministr kultury v každé vládě je víceméně na chvostu. Vím o jediném, který se dostal do čela pelotonu: francouzský ministr kultury Jacques Lang. Ovšem když už jste na chvostu, pořád ještě jde o to, jak daleko a zda se dokážete probojovat do lepší pozice. Jsem zvědav, jaké to bude v případě rozpočtu. Zatím to vypadá hrozně, nedostává se na podporu divadel, symfonických orchestrů a žalostně málo je v programu na ochranu památek.

V této chvíli je zatím zřejmě těžké říct, které významné kulturní projekty bude moci rezort kultury v příštím roce podpořit.
Raději bych mluvil o projektech roku 2000. Nejvýznamnějším z nich byla Praha - evropské město kultury. Další významný projekt, jehož realizace přinesla trvalé hodnoty, je obnova Ledeburských zahrad. Jako novinář jsem stav zahrad velice kritizoval a činil za něj odpovědné ministerstvo kultury. Považuji tedy za přirozené, že rekonstrukci ministerstvo podpořilo a dovedlo do konce.

Podařilo se za vašeho dosavadního působení v úřadě realizovat i některý významný kulturní projekt na Olomoucku, odkud pocházíte?
Nejsem ministrem kultury olomouckého kraje, ale České republiky, Olomoucko je pro mě jedním z regionů, kde mám jako ministr kultury odpovědnost za některé projekty nebo organizace. Například se tu zřídilo arcidiecézní muzeum, ale to bych podpořil, i kdyby bylo v Plzni. V Olomouci je také velmi vzácná památka - sloup Nejsvětější trojice na Horním náměstí. Tento sloup bude se vší pravděpodobností zařazen do seznamu památek UNESCO, což je pro Olomouc velmi důležité. Ale kdyby na mém místě seděl jiný ministr, zřejmě by se zaměřil na tytéž olomoucké priority, i kdyby byl z Klatov.

Na ministerské židli se tedy nedá "držet palce" svému kraji?
Já jsem jen poslanec tohoto regionu, nikoliv, opakuji, jeho ministr kultury. Ostatně podle ústavy nejsem vlastně ani poslancem "za" region, ale prostě zákonodárce, který sedí v parlamentu, pomáhá vytvářet a schvalovat nové právní normy. Je ovšem pravda, že v naší republice, a nejen zde, je poslanecká funkce spojena s lobbingem.

Jak se k lobbingu stavíte?
Jako ministr kultury vnímám, že lobbing české kultuře hodně pomáhá. Možná to zní absurdně, ale je to tak. Každý poslanec chce mít samozřejmě ve svém regionu památníček. Někteří tam prosazují bazény a sportovní haly, jiným, a těch si nesmírně vážím, jde o to, aby tam byla opravena nějaká kulturní památka, uvedena do provozu potřebná instituce. A dokážou pro to vydupat z rozpočtu další peníze. "Dupou" vlastně pro mě, pro můj rezort. Když se to podaří, stane se pak ta věc tak trochu jejich "pomníčkem", což nemyslím pejorativně, přeju jim to. Takových aktivit si vážím a děkuji za ně. Navíc jdou zpravidla napříč politickými stranami, a to je taky dobře.

Mnozí tvrdí, že se příliš naříká na nedostatek peněz pro kulturu, ta však přesto žije a nijak viditelně nestrádá...
Vy to říkáte v tom smyslu, jako - řeči se vedou a voda teče. Samozřejmě že kultura má málo peněz a je to velká chyba! Vždyť málem už prožíváme předvečer našeho vstupu do Evropské unie. A já už posté tvrdím - opakuju se a jsem tím známej - že jediné, čím se můžeme v evropském společenství prezentovat, je kultura. Nevím, jestli se budeme moci stejně chlubit výrobou kyseliny sírové na hlavu. Mnozí to pořád nechápou.

V zemích unie i v dalších vyspělých státech je ve státním rozpočtu vyčleněno určité procento pro kulturu. Jaké optimální procento si představujete u nás?
Ve vyspělé Evropě se pohybuje částka na kulturu ze státní kasy kolem jednoho procenta rozpočtu. U nás je to - podotýkám, že i s církvemi - kolem 0,8 procent. Aspoň tak to bylo letos, pro příští rok se očekává ještě daleko méně. To není dobrý stav.

Které z kulturních akcí, jež jste letos zatím navštívil, vám připadaly nejzajímavější, nejinspirativnější?
Jako ministr kultury mám samozřejmě radost, že se daří velkým festivalům, jako jsou Filmový festival v Karlových Varech nebo Pražské jaro. Odpovím-li však osobně, cítím se nejlépe tam, kde to na první pohled vůbec nemá charakter ostře sledované prestižní akce. Letos třeba na Šrámkově Sobotce - to je takový malinký festival, kde se sejdou lidi milující poezii, konají se představení, semináře, setkání. Mezi nimi jsem opravdu jako doma. Asi i proto, že z tohoto lůna pocházím. Stejně dobře je mi na Jiráskově Hronově či ve Strážnici. Je zajímavé, že ve Strážnici se potkám s přítelem Ludvíkem Vaculíkem a téhož muže potkám i v Sobotce. Jak se zdá, i pro velkého umělce jako Vaculík jsou důležité i na první pohled nenápadné perličky českého kumštu...

A která umělecká díla vás v poslední době opravdu zaujala?
Upřímně - už rok jsem neměl čas dočíst žádnou knížku do konce! Pravidelně se vracím z práce pozdě večer a vstávám o půl šesté, takže všechny mé dobře míněné snahy přečíst aspoň tři stránky denně selhávají. Do divadla jdu asi tak jednou za týden. V poslední době mě nejvíc oslovilo Bednárikovo představení Carmen v Národním divadle. Z českých filmů se mi velice líbil Návrat idiota. Jedním z mých skutečně největších kulturních zážitků roku bylo znovuotevření a nová instalace Veletržního paláce. Kromě uměleckého dojmu jsem měl obrovskou radost, že se podařilo něco, v co jsem věřil při jmenování Milana Knížáka ředitelem Národní galerie. Vyplatilo se, že jsem na tom jmenování tvrdohlavě trval, i když mě to v jednom okamžiku dokonce ohrožovalo i politicky.

Týdeník Rozhlas je časopis, který se věnuje médiím. Dovolte tedy otázku: Jste spokojen s řízením Českého rozhlasu a České televize?
Nemohu to komentovat. Jsem politik, a v okamžiku, kdy vyslovím názor, ať kladný, či záporný, přečte si to nějaký jiný novinář a řekne, že ministr Dostál chce ovlivňovat chod veřejnoprávních médií. Spíš bych to formuloval tak, že mně jako ministrovi se s vedením obou médií dobře spolupracuje - především na tvorbě mediálních zákonů. Vycházejí mi vstříc a pomáhají tuto problematiku řešit.

Jaké změny tyto zákony přinesou?
Především chceme, aby se rozhlasový a televizní poplatek stal vymahatelnou daní, aby neplatiči mohli být přísněji stíháni, respektive aby se jim nevyplatilo neplatit. Zároveň se domnívám, že návrh progresivního nárůstu poplatků v souvislosti s růstem inflace je legitimním nárokem obou veřejnoprávních médií. Další návrhy, které se zatím jeví kontroverzní, se týkají posílení role rad Českého rozhlasu a České televize. V jejich pravomoci by mělo být nejen odvolávání a jmenování ředitelů, ale i vliv na jmenování dalších členů nejvyššího managementu. Například na návrh ředitele by měly schvalovat šéfredaktory.

Je v této zemi potřebou, nebo naopak přepychem, když Česká televize a Český rozhlas vysílají pro menšiny - nejen etnické či náboženské, ale třeba pro milovníky vážné hudby a dokumentárních filmů? Je podle vás druhý program ČT či stanice ČRo 3 - Vltava luxusem?
Veřejnoprávní rozhlasové i televizní vysílání má povinnost vysílat pro menšiny ze zákona. To za prvé. Ale já si ani jako posluchač nedovedu představit, že Český rozhlas by byl bez stanic Vltava nebo Praha a neposkytoval by služby takzvaným menšinám. Pokud by třeba Český rozhlas po nějakých příliš razantních reorganizacích neplnil své poslání, byl by porušen zákon. Slyšel jsem, že stanice ČRo 2 - Praha má postupně přejít na proudové vysílání. Co je to za hloupost? Proudové vysílání bych chápal ve zpravodajském rádiu, kde informace musí skutečně proudit, a aby proudily dobře a rychle, prokládají se muzikou. Ale stanice Praha je přece o zastavení v čase, o pohodě! Někdo se asi domnívá, že Český rozhlas má mít dva Radiožurnály... Naštěstí je rozhlasová rada složena z lidí, kteří rádiu rozumějí. Dokázali by se pošetilým rozhodnutím postavit, tím spíš, že rada nemá komunikační potíže s vedením rozhlasu.

Jenže je tu strašák sledovanosti, a tvrdí se, že "proudy" jí pomáhají.
Soudím, že u veřejnoprávních médií nemá být sledovanost fenoménem, jakým je v privátních rádiích a televizích. Tam má přímou souvislost s příjmy z reklamy. Český rozhlas i Česká televize mají časy na reklamu omezeny, nevím tedy, proč by měla být sledovanost přehnaně sledovaným ukazatelem. To je stejná pitomost, jako kdyby se posuzovala účelnost kulturních akcí pouze podle návštěv. Na komorní koncerty chodí samozřejmě méně lidí než na Českou filharmonii, už jen proto, že komorní tělesa nemohou hrát ve velkých sálech jako Česká filharmonie. Ale zrušíme snad kvůli tomu komorní kvarteta?