Tomu, kdo v těchto dnech sleduje na druhém programu ČT od rána do noci přenosy z olympijských her v Sydney, je vaše tvář důvěrně známá - oslovujete nás totiž z olympijského studia v Praze. Proboha, proč nejste v Austrálii? Vás ta země nelákala?
To víte, že ano - a jak. Už jako kluk jsem snil o tom, že se tam jednou vypravím a budu se třeba měsíc toulat napříč krajinou, vlastně kontinentem. A ve chvíli, kdy jsem měl tento sen na dosah ruky, protože na olympiádu jsem původně měl jet jako spolupracovník České televize v úloze moderátora, přišla jiná nabídka, já se stal šéfem a pochopil, že musím celý ten složitý kolotoč přenosů z druhého konce světa koordinovat raději odtud, z Prahy.

Mimochodem, než jste zmíněnou nabídku letos 15. února přijal,  prý jste ji třikrát odmítl. Proč?
Ano, je to pravda. Nejprve bývalému generálnímu řediteli panu Puchalskému a poté dvakrát i jeho nástupci, panu Chmelíčkovi. Důvod byl vždycky stejný. Bál jsem se, že nezvládnu veškerou úředničinu, která je s podobným místem nevyhnutelně spojená, ale mně bohužel není zrovna vlastní.

Jak to tedy řešíte?
Mám dva znamenité zástupce, kteří se v podobné činnosti dobře orientují, a zkušený tým včetně komentátorských hvězd typu Roberta Záruby. A v neposlední řadě se hodně učím...

Než jste letos do sportovní redakce České televize vešel takříkajíc hlavními dveřmi, byl jste na nějaký čas ve svobodném povolání čili na volné noze. Dokonce jsem vás potkával v Českém rozhlase...
Ano, tam jsem v roce 1999 dostal možnost tu a tam moderovat tříhodinové bloky na stanici Praha, nazvané Dobré jitro. Byla to jedna z profesních výzev, zajímavá zkušenost, při které jsem si znovu ověřil, jak je práce u mikrofonu náročná.

Co jiného jste dělal, čím jste se přechodně živil?
Moderoval jsem pro televizi, měl jsem svou vlastní sportovní agenturu... A kromě jiného za sebou nejrůznější životní zkušenosti, které mě naučily se vyrovnat s tím, že jednou jsi nahoře a jindy dole. Tím nemám na mysli období, o kterém právě mluvíme, ale dobu minulou, kdy jsem byl jednu chvíli dokonce typickým bezdomovcem...

Prosím?
Slyšíte dobře, bylo to tak.

Co se přihodilo?
Přerušil jsem studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, která mě nebavila. Vysvětlím proč. Odjakživa, vlastně už od klukovských let, jsem chtěl studovat žurnalistiku a stát se jednou sportovním komentátorem - mohli by to dosvědčit moji někdejší spolužáci, kteří se mi kvůli tomu občas smáli. Jenže dostat se na novinařinu v době minulé, na to byla mizivá šance, a tak jsem to vzal trochu oklikou. Řekl jsem si, že umět dobře jazyky je vždycky užitečné, vzali mě naštěstí na Filozofickou fakultu - ale způsob, jakým nás tam školili, mě vůbec neoslovil. Když to trochu přeženu, věděl jsem, jak se co píše a řekne ve staroněmčině řekněme ze šestnáctého století, ale mluvit, aktivně používat dnešní jazyk mě tam nenaučili. A tak jsem to jednoho dne sbalil a odpochodoval.

Co na to rodiče? Z jakého zázemí a odkud vlastně pocházíte?
Z Františkových Lázní, kde jsme věčně sledovali německou televizi, a proto mi němčina nebyla cizí. Táta byl doktor, máma lázeňská sestra a zdravotní sestrou je mimochodem i moje sestra, takže jsem vlastně bílou vránou v rodině. Ale zpátky k věci. To víte, že doma nevítali mé rozhodnutí odejít ze studií, na která jsem se docela složitě dostával. Zvlášť můj otec, paličatý jako já, to velmi těžce nesl a pořádně jsme na sebe narazili... Proto jsem se za žádnou cenu nechtěl vrátit z Prahy domů a na čas jsem přežíval nejrůznějším způsobem. Bydlel jsem na nádraží, v parku a tak podobně. Dělal jsem nejrůznější práce, třeba jsem byl tiskařským dělníkem v Míru, kde jsem prodělal zajímavou zkušenost. Asi sám dobře víte, jak to chodí - když člověk někam přijde jako zelenáč, hned mají druzí potřebu vyzkoušet, co je zač a co snese. Podobné to bylo i u tiskařů. Stručně řečeno si ze mě chtěli udělat někoho, kdo jim tak akorát bude chodit pro pivo. Poručili mi to, já odmítl - a v tu ránu jsem ji měl takovou, až jsem se poroučel k zemi! Dokázal jsem se ale zvednout a vrátit ji, což mě zachránilo.

Jak to myslíte?
Myslím to tak, že život je zvíře.

Prosím?
Je to s ním, myslím si, jako třeba se psem. Když mu dáte najevo, že se ho bojíte, hned na vás vycení zuby a pokouše vás. Pokud si ho však udržíte na dištanc nebo mu dokonce dokážete poručit, hned se k vám zachová jinak. Vlídněji.

Z vaší vizitky soudím, že vysokou školu jste nakonec přece jen vystudoval. Jakou a kdy?
Nakonec, v osmaosmdesátém, jsem se na vysněnou žurnalistiku přece jen dostal - a bylo to v té nejkrásnější době, jakou jsem si mohl vybrat. Za rok přece přišla revoluce, poměry na vysokých školách se úplně změnily, uvolnily a my, budoucí novináři, jsme se vlastně takříkajíc učili praxí, protože jsme začali ihned psát, přispívat do různých, vesměs nově vzniklých novin a časopisů, což nás formovalo pravděpodobně víc než samotné studium. Ostatně, myslím si, že novinářem se člověk vůbec nestává ve chvíli, kdy dostane tubus s diplomem. Vysoká škola tohoto zaměření ho může naučit, jak zacházet s jazykem, dát mu jakýsi obecný koncept, nastínit zákonitosti řemesla, ale všechno ostatní je pak jen na něm samotném.

O vás se ví, že třeba při komentování fotbalových zápasů umíte zabrousit do slov, která vám intelektuálové veřejně vyčítají. Je to proto, že - jak s oblibou říkáte - například právě fotbal je kromě jiného velkou zábavou a podle toho je také třeba jej komentovat?
Přesně tak. Zábavou rozhodně je - alespoň pro ty, kteří jej sledují, zatímco pro ty, kteří se jím živí, je setsakramentsky tvrdou profesí. A právě tomu, že má lidem zpestřovat jejich volné chvíle, potěšit je a rozptýlit, někdy přizpůsobuji část svého slovníku, řekněme velmi uvolněného. Mimochodem, víte, že často nakonec vadí takzvané čtvrté cenovce víc než těm intelektuálům? Současně prý ale někdy překvapím televizní diváky naopak návratem do vznosné, bezmála archaické češtiny, jakou se na papíře vyjadřoval třeba můj milovaný spisovatel Vladislav Vančura. Je to asi proto, že jsem odjakživa hodně četl a brousil si přitom jazyk, češtinu.

Padla-li už zmínka o intelektuálech, ať už těch skutečných, či domnělých, kteří to jen o sobě rádi tvrdí, zkusme porovnat jejich a naše vidění světa. Pohrdavě krčí nos nad těmi, kteří - podle nich - ztrácejí čas čímsi tak povrchním a neužitečným, jako je sport. Co si o tom myslíte?
Myslím si, že se velmi mýlí, a to hned z několika příčin. Nebudu se vyjadřovat k tomu, co bych - mimochodem - chtěl jednou dostat pod kůži svému dítěti, budu-li nějaké mít. Tedy k tomu, že provozovat sport je vesměs zdravé a prospěšné, a věru to vůbec nemusí, dokonce možná nesmí být sport vrcholový. Spíš se soustředím na to, čemu se ti vaši intelektuálové asi nejvíc posmívají - že lidé jako vy, dospělí, zdánlivě seriózní, s brýlemi na nose, se mohou vzrušovat nad fotbalovým přenosem v televizi. Vzkážu těm vašim kritikům jediné. Není snad sport kromě jiného často i velkým dramatem, poučným a zobecnitelným i pro jiné sféry lidského konání? Čím jiným byl třeba pohled na letošní finále mistrovství Evropy v kopané, kdy - jak známo - byli ještě pár vteřin před koncem jasnými vítězi fotbalisté Itálie, ale pak všechno rozhodli dva náhradníci z Francie? Copak to přemýšlivému člověku nezavdá hned několik důvodů k zamyšlení? Třeba o tom, že se nikdy nemáš cítit definitivně na koni, že máš bojovat do poslední chvíle anebo ve správnou chvíli poslat do boje ty správné nové síly? Takové věci vědět, uvědomit si je a umět se podle nich zařídit je přece pro život svrchovaně důležité...

Jaký je vlastně váš žebříček hodnot? Nezatajujme si, že působíte na horké půdě, v médiích...
Míříte k tomu, že třeba o své nynější místo mohu kdykoliv přijít?

Také.
Naučil jsem se už s lecčím počítat a myslím, že je to dobře. Minimálně proto, že mě pak nově vzniklá situace nezaskočí, nevyhodí úplně ze sedla, ale že jsem naopak schopen reagovat a jednat. Obecně řečeno, mé životní hodnoty a pohled na ně se asi jako u každého i u mě postupně věkem mění. Přiznal jsem se už k tomu, že samotným datem narození, ale i povahou jsem pořádný bejček, odjakživa tvrdohlavý - když se k něčemu rozhodnu a vydám se za tím, je velmi těžké mě od toho odradit. Ale zároveň si už uvědomuju leccos jiného, řekněme složitějšího, o čem bych si teď třeba rád v klidu popovídal se svým tátou. Jenže on před rokem zemřel... Ale tak už to vesměs bývá, že člověk by rád něco udělal teprve ve chvíli, kdy už je na to pozdě, co říkáte?

Obraťme list a vraťme se skoro na začátek. Když už vám nyní unikla Austrálie, kde jinde jste byl na delší dobu a rád?
Nejkrásnější to pro mne bylo ve čtyřiadevadesátém, když jsme se s mým kolegou z Českého rozhlasu Janem Šmídem vydali po fotbalovém mistrovství světa napříč Amerikou. To byl úžasný zážitek, který bych s chutí někdy zopakoval a prohloubil. Naproti tomu mě příliš neláká nyní tak oblíbené Thajsko nebo například Japonsko. A Evropu jsem naštěstí celkem zevrubně poznal díky nejrůznějším fotbalovým přenosům, které jsem komentoval.

Co byste si teď s sebou, už jako protřelý poutník, na cesty vzal?
Určitě golfové hole, protože do tohoto sportu jsem se v posledních letech úplně zbláznil.

Otázka úplně na závěr - zmínil jste se o tom, že zatím nemáte děti. Jste však, jak vím, už pár let ženatý. Jak a kde jste se se svojí nynější ženou poznal?
Nás seznámil George Bush.

Jak se mu to podařilo?
Psal se 17. listopad roku 1990 a moje budoucí choť se vydala ze Slovenska do Prahy, aby zblízka zahlédla amerického prezidenta, který se oslav prvního výročí sametové revoluce zúčastnil. Já tehdy pracoval jako novinář pro televizi ARD, narazili jsme na sebe - a už jsme spolu zůstali.

Je vám spolu fajn?
Velmi. Jen jednou věcí mě moje žena štve. Že je v tom golfu mnohem lepší než já...