číslo 41/2000
vychází 25. září

Zpět na obsah         

Televize
a film


ZVEME VÁS DO KINA

Marné putování za dobře míněnými pravdami

Některé (zlo)činy, vzniklé za mimořádných okolností a v prostředí výlučných lidí, nemůžeme poměřovat ani soudit běžnými zákony - zhruba toto se snaží se říct Drahomíra Vihanová svým filmem Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba. Je to v pořadí pouze třetí hraný film významné režisérky, jejíž prvotina, Zabitá neděle, skončila před lety v trezoru. Po listopadu stihla natočit jen drama Pevnost. O to smutnější je zjištění, že výpověď jejího nového snímku, jakkoli dobře míněná, vyznívá nepřesvědčivě a toporně.

Život romské komunity má ve filmu Drahomíry Vihanové významnou roliNejprve tu byla myšlenka, teze o právu na jinakost a o nezbytnosti tolerance k jiným lidem a odlišným komunitám. A teprve poté, jaksi v závěsu, hledání adekvátního uměleckého tvaru. Z jeho půdorysu však příliš čouhá předem dané schéma. Na tezi, byť naléhavé, ztěží lze vybudovat přesvědčivé umělecké dílo. Ani Vihanové se to žel nepovedlo. Příběh dvou studentů, kteří přijdou do styku s vraždou v romské osadě, a každý se k ní staví podle své nátury jinak, selhává na vyumělkovanosti prostředí - zvláště až hystericky lehkovážné studentské party - na nepřesné charakteristice současné mladé generace, na papírových dialozích. Konflikt mezi "pragmatickým" českým studentem Petrem a jeho romantickým slovenským druhem Jakubem při posouzování Imrovy vraždy působí uměle, stejně jako Jakubův vzpurný útek z civilizace do přírody a následné Petrovo prozření. Film selhává také na ošidnosti oné myšlenky, o niž autorce (na námětu a scénáři s ní spolupracoval Vladimír Vondra) tolik šlo. Nejsem si totiž jista, zda vůbec lze plédovat pro toleranci prostřednictvím příběhu o vraždě. Tváří v tvář násilné smrti je totiž i silné volání po porozumění či respektování odlišného životního stylu chtěnechtě poněkud pochybné.

Příběh filmu se prý před lety stal, a za jeho reáliemi putovala Vihanová dokonce až do romské osady Letanovce na východním Slovensku. Nalezla tam atraktivní krajinu, přirozený půvab romské osady (to vše snímá s dokumentaristickou dokonalostí), vytěžila kvalitní hudbu. Bohužel však ani zde se nevyhnula křečovitostem (postava kněze či ovčáka). Umělecká výpověď filmu nepřesvědčuje v detailech ani vcelku.

AGÁTA PILÁTOVÁ