Mezi nejčernější kapitoly českých dějin, které napsali komunisté, bylo vytvoření třídních nepřátel a škůdců národa. Jimi se absurdně stali stateční vojáci a letci ve službách anglického královského letectva, anebo také ti, kteří v době války strávili několik le `t!konc`ndbačníaht ábor`c " Patřil mezi ně i Jaroslav Kraus.

Před rokem jsme se stali součástí Severoatlantické aliance. Váš syn Richard Kraus obdržel od ministra obrany jako jediný civil pamětní plaketu u příležitosti vstupu České republiky do NATO za produkci občanských akcí, propagujících náš vstup do aliance. Jste na to dostatečně pyšný?
Otec je pyšný vždy, když jeho syn něco dokáže. Náš vstup do NATO je tak historickou událostí, že si to ještě vůbec nemůžeme uvědomit. Dvanáctý březen minulého roku ocení až další generace.

Váš rodný list rozhodl o tom, že jste si do života nesl punc, který zněl Žid. Dokdy jste tuto skutečnost pociťoval jako negativní životní cejch?
Norimberské zákony z roku 1935 jsou pozoruhodným dokumentem. Německy se jmenovaly "na ochranu cti a krve". Měly odlišit čistou árijskou rasu od té nečisté, jak ji Němci označili. Za Žida platil ten, kdo měl židovské čtyři nebo tři prarodiče, čili dědečky, babičku. V zákoně se určovalo, kdo to byl Žid. Stačilo, když například babička patřila k židovské náboženské společnosti. Náboženství dědečků a babiček vlastně určovalo, zda někdo je nebo není Žid.

V roce 1942, v den svých dvacátých narozenin, jste šel do Terezína. Tam jste strávil více než dva roky. V jednom televizním dokumentu jste řekl, že jste tehdy dostal do ruky lopatu a už jste se jí nezbavil.
Držel jsem se té lopaty proto, že jsem měl možnost pracovat každý den, vycházet z terezínského ghetta za hradby. Celé terezínské ghetto hlídalo asi sto padesát protektorátních četníků. Tam jsem měl možnost za pomoci dělníků korespondovat, posílat rodičům motáky. Je málo známo, že v Terezíně bylo pověšeno několik mladých chlapců jenom proto, že u nich tyto motáky našli, že našli zprávu, v níž třeba pozdravovali svou matku.

Šest týdnů jste pobýval také ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Birkenau. V životě lidském to není dlouhá doba, ale co to představovalo ve vyhlazovacím táboře?
My jsme se tam ohlásili jako zámečníci, protože jsme čekali, že půjdeme do zbrojní výroby, pod střechu. Riskovali jsme, protože nikdo z nás samozřejmě soustružníkem ani zámečníkem nebyl. Každým dnem jsme doufali, že přijede vlak a odveze nás. To se podařilo po šesti týdnech, já a asi sto dalších chlapců z Terezína jsme byli převedeni jako odborníci do zbrojní výroby. Putovali jsme do zbrojovky nedaleko Lipska, do malého města Meuslovice, kde bylo komando koncentračního tábora Buchenwald. 12. dubna se přerušila výroba, naložili nás do vagonů a z Meuslovic nás v nákladních vagonech transportovali přes Chemnitz do Kraslic. Pak došlo k náletu na náš transport a já, společně s mnoha dalšími, jsem utekl do lesů, kde jsme strávili asi dva nebo tři dny. Potom jsme se vydali pěšky do Karlových Varů. Tam jsem měl to ohromné štěstí, že jsem zastavil nákladní vůz, na jehož dveřích bylo napsáno Josef Figlovský, Mikulandská ulice. To už jsem měl falešné papíry na jméno Jaroslav Krátký.

Existuje nějaký recept na to, aby se člověk vyhnul pocitu sebelítosti, proč zrovna já, proč moje rodina, proč mé děti? Kde vzít sílu na to, aby člověk přijímal osud tak, jak ho život přináší?
Já jsem nějakou sebelítost opravdu nikdy nepociťoval. Tím, že jsem si musel přišít žlutou hvězdu na levou stranu svého kabátu, jsem vůbec nemusel vzdávat hold a vztyčovat pravici na počest říšského kancléře, byl jsem z toho vydělen. Byl jsem něco jiného, nemusel jsem se zúčastňovat svinstva, které tehdy leželo nad Evropou jako mrak a dusilo národy.

V pětadvaceti letech jste se oženil. S manželkou Irenou máte krásné a spokojené manželství více než padesát let. Jaké období pro ni a pro své děti považujete za nejtěžší?
Když byly děti malé, tak nebylo lehké prokousávat se životem. Potom bylo období, kdy už jsme nejen já, ale i moje děti a moje manželka byli pronásledováni Státní bezpečností. Tehdy neříkali Žid, ale sionista. Dneska vím, že veškerou moji poštu, korespondenci, přesně monitorovali.

Věřil jste někdy, že se dočkáte toho, že komunisté padnou a půjdou od válu?
Nevylučoval jsem to. Říkal jsem - je zcela možné, že to, co dneska je černé, bude zítra bílé, poněvadž to se stávalo u nich docela běžně. Největší hrdina se změnil ve zlotřilce a lotra přes den. Ale absolutně jsem nečekal, že to bude jisté.

V Poslanecké sněmovně se podařilo dát rovnítko mezi slova komunismus a fašismus. V čem si myslíte, že je shoda v těchto totalitních systémech, a v čem lze případně najít rozdíl?
Fašismus a komunismus je velmi široký pojem. Fašismus a nacionální socialismus, to už je velký rozdíl. A komunismus ve svých etapách má také zvraty. Jedinec neznamenal vůbec nic. Třídní nenávist, tzv. rasová nenávist a důsledky - zničení nepřátel, jednoduché vidění a z toho vyvozené bezohlednosti a krutosti - to jsou shodné znaky.

Jak si vysvětlujete sílící preference komunistů?
Preference pro komunistickou stranu ovlivňuje několik faktorů. Staří lidé vzpomínají na dobu před listopadem nostalgicky, zejména ti, kteří měli skvělou kariéru. V době normalizace se přikláněli od Dubčeka k Husákovi. Dneska od Klause k Zemanovi. Když je zklamal Zeman v jednoduchých politických představách, kam se mají upnout? Zpátky ke Klausovi? Ten jejich představy nenaplňuje, hledají proto něco jiného, bohužel, jak to bývá, je to cesta k extrému.