číslo 40/2000
vychází 18. září

Zpět na obsah         

Témata týdne


OČIMA PETRA NOVÁČKA A IVANA HOFFMANA

Český rozhlas 1 - Radiožurnál

Poslali prezidenta k šípku

Jak praví obyčej, Poslanecká sněmovna téměř manifestačně přehlasovala veto prezidenta republiky a od Nového roku 2001 tak vstoupí v platnost pozměněná pravidla pro financování politických stran. Pepové z Honkongu, Baczové, Sinhové a hodní strýčkové z Panenských ostrovů budou moci napříště špendlírovat své oblíbené straně nejvýše padesát tisíc korun ročně prostřednictvím darovací poukázky vydané ministerstvem financí. Anonymní sponzoři se napříště netrpí a dodávka peněz až do stranického domu v igelitce už vůbec ne. Jak říkával Jan Werich: "Český člověk je velice vynalézavý člověk." A darovat straně dejme tomu desetitisícový náklad předvolebního spisku jejího předsedy půjde však i bez identifikační poukázky. Leč nehledejme na psa mermomocí hůl, protože pokud jde o sponzoring, je schválená novela krokem vpřed. S prominutím, méně zasvěceného čtenáře teď napadne, proč ale proboha prezident tak užitečný zákon zamítl? Protože "se zřetelem k následujícím volbám zvyšuje hranici, kdy politická strana nebo hnutí může získat státní příspěvek, na pět procent platných hlasů získaných ve volbách", dočteme se v prezidentově zdůvodnění z 10. července. Ono je to totiž tak: poslanci sice jednou rukou přiškrtili sponzoring (aférami vyděšení sponzoři ostatně moc neplatí!), avšak druhou rukou zároveň přihráli svým parlamentním stranám více peněz ze státní kasy. Za poslance a senátora to bude od 1. ledna 2001 namísto půl milionu milion a za krajského zastupitele čtvrt milionu korun ročně. Naopak jednorázový příspěvek za jeden hlas získaný ve volbách byl snížen z 90 na (původních polistopadových) 30 korun a v budoucnu už jej nebudou dostávat strany, jež obdrží tři a více procent hlasů, nýbrž jen strany s pětiprocentním a vyšším volebním ziskem. Je pikantní, že s ČSSD a ODS hlasovali minulý čtvrtek proti prezidentově vetu i čtyřkoaliční lidovci a část unionistů. Právě čtyřkoalice to je, kdo kvůli znevýhodňování malých stran odmítá novelu volebního zákona, kterou prosadily v parlamentu ČSSD a ODS a jež čeká na posouzení Ústavního soudu. Ačkoli dramatické snížení státního příspěvku za odevzdaný hlas znamená pro menší strany další výraznou diskriminaci, většina čtyřkoaličních poslanců si nejspíš spočítala, kolik zákon nasype do partajních pokladen, a obhajobu demokratických principů zřejmě nechala na jindy.

Kolik za benzin a naftu

V uplynulém týdnu objevila Evropa společného nepřítele. Jmenuje se spotřební daň z benzinu a nafty. Francouzsky, anglicky, ale také německy či italsky slyšíme stále totéž: Co je moc, to je příliš. Občan - řidič náhle pochopil, že na prudkém zvýšení cen pohonných hmot nevydělávají nejvíce ropní magnáti a americké rafinerie, ale vlastní vláda. Jestliže cena pohonných hmot roste, rostou i příjmy státních rozpočtů. Politikům tedy, na rozdíl od občanů, vyšší ceny vyhovují. Jejich argument, že snížení daňové zátěže by muselo být kompenzováno jinou daní, není pravdivý. Ministři prostě, když se jim to hodí, mají okno v matematice a na svých procentech trvají v duchu jednoduché filozofie - čím více, tím lépe. Občan je zdaňován přesně v té výši, jakou je ochoten tolerovat. U blokád rafinerií je třeba zdůraznit, že to nejsou běžné rebelie. Demonstranti mají v různých zemích podporu tu osmdesáti, jinde devadesáti procent občanů. Je otázkou, jaké podpory by se blokáda rafinerií dočkala u nás. Průzkumy ukazují, že většina občanů ani neví, jak je státem zdaněna, demonstrace vnímáme spíše s rozpaky, a jestliže je něco zdraží, bereme to podobně jako živelnou katastrofu, jako něco, s čím nezbývá než se smířit. Na prudké zdražení pohonných hmot jsme zareagovali tím, že méně používáme automobily a více vyhledáváme železnici. A dopravci? Nakonec promítnou zdražení nafty do nákladů. Důsledkem bude zvýšení cen služeb a všeho, co se převáží, a převáží se všechno. Hrozí nárůst inflace, úrokových sazeb a zbrždění hospodářského růstu. To ovšem naše politiky nechává v pozoruhodném klidu, který asi nejlépe vystihuje lehce cynický výrok ministra dopravy: "Až situace nastane, budeme ji řešit." To je skutečně výtečný přístup.

Haiderovo vítězství

Sedm měsíců se představitelé čtrnácti států Evropské unie odmítali bavit se svými rakouskými protějšky. Důvodem byl nesouhlas s tím, že do rakouské vlády vstoupila strana Svobodných extremisty Haidera. Rakušané se cítili dotčeni, a tak se lídři ostatních zemí Unie nakonec rozhodli povznést nad dobré mravy, diplomatickou blokádu zrušili a tváří se jakoby nic. Jörg Haider triumfuje a na varování, že Unie bude Rakousko "pozorně sledovat", odpovídá, že i "Rakousko bude pozorně sledovat Evropskou unii". Připomeňme, že diplomatické sankce byly zdůvodněny obecně sdílenými evropskými hodnotami, ke kterým měl patřit odpor ke xenofobii, rasismu, populismu či nacionalismu. Ztělesněním všech těchto nepravostí se díky svým výrokům po zásluze stal zmíněný Haider. Logicky pak lze rozumět zrušení sankcí tak, že propříště budou politici Haiderova typu v Evropské unii tolerováni. Společně sdílenou hodnotou pak nakonec může zůstat pouhý byznys. A to je možná důvod, proč nejen Jörg Haider, ale také my máme důvod Evropskou unii pozorně sledovat a řeči o obecně sdílených hodnotách do budoucna dělit třemi.