Hotový názor na život?
Také, ale hlavně - už tolik nemusím hledat, dávat si spoustu otázek. Pamatuji se, že když jsem skončil AMU, ptal jsem se pořád, kudy se vydat? Podaří se tahle, nebo spíš jiná cesta? Bude to kariéra? Koho si mám vybrat pro společný život? V určitém věku je už chlapovi zpravidla jasno. Ví, na co má, co by chtěl určitě ještě udělat a kam nikdy nedosáhne. Taky ví, koho by chtěl mít vedle sebe.

Je pravda, že se člověk ve zralém věku osobně zklidňuje?
Ano, a to je druhá výhoda. Díky svým životním zkušenostem už řeším některé věci s nadhledem. Jednou mi řekl pan profesor Klíma: Víte, Válečku, šéf by měl být šedivý.

Jenže u vás to platí jen symbolicky, vy pořád ne a ne zešedivět... Ale vraťme se k původní otázce, vadí vám váš věk?
Nevadí. Máme dlouhověkost v rodině, můj děda umřel v dvaadevadesáti na příušnice... Když tu byl letos dirigent Masur s Newyorskou filharmonií, řekl to moc pěkně. Dirigenti prý neodchází do penze, dirigenti umírají. Něco na tom je. Zvláště, když se práce daří, na nějaké zastavování a bilance ani není čas.

Letos máte vlastně hned tři "půlkulatá" výročí. Zvláště patnáctiletí práce se SOČR je úctyhodné. Kde vidíte příčiny takové výdrže?
Přičítám to i tomu, že už přece jen patřím k starší generaci a dřív bylo tradicí, že šéf se svému tělesu věnuje, vytváří jej, vychovává - že s ním zkrátka žije. Například Talich ve Filharmonii, Smetáček ve FOK, Klíma v SOČR. Alois Klíma, od kterého jsem se hodně naučil, vedl náš orchestr jedenadvacet let. Tato praxe bohužel většinou končí. Ve světě jsou dnes šéfové zpravidla spíš hosty, kteří dávají orchestru své jméno a zahrají v sezoně třikrát čtyřikrát. Je to na hony vzdáleno tomu, co dřív fungovalo, ať se to týká umělecké, organizační, či pedagogické práce. Jenže já si pořád myslím, že k vizitce šéfdirigenta patří i něco trvalého vybudovat. Tak se o to snažím.

Současné "šéfdirigentské" přístupy, o nichž mluvíte, asi souvisí ve světě i u nás s tím, že šéfové orchestrů bývají ze zahraničí. Přijedou, na dvě zkoušky skladbu udělají a zas odletí někam jinam, ne?
Ano, a myslím, že by to tak být nemělo. Někdo musí být ten "nepříjemný", kdo je s orchestrem stále, kdo na něj každý den klade nároky, pořád říká, že piáno je slabě, že půlová nota je na dvě doby. Lidé jsou už někdy třeba naštvaní, a přitom by měli být rádi, že s nimi někdo chce soustavně pracovat. Funkce šéfdirigenta není vždycky příjemná, ale když přijdou výsledky, člověk si přece jen řekne - nebylo to marný.

Před pěti lety jste se stal stálým dirigentem České filharmonie. V době, kdy tam byla nelehká vnitřní situace, snad i krize. Vy jste tehdy velice přispěl k jejímu překonání. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Myslím, že ta "krize" byla mediálně nafouknutá a zpolitizovaná. A podle mne se tam ukázala ještě jedna věc - totiž netolerance. Nejen filharmoniků, nejspíš Čechů vůbec. Máme černobílé vidění, jsme netolerantní k názorům i k účesům. Mohu to porovnat se zkušenostmi z Holandska. Zažil jsem tam, že v orchestru byl jeden komunista, druhý nacionalista, třetí třeba homosexuál, ale všichni se k sobě chovali slušně, komunikovali spolu. Názorové rozdíly jim nevadí, jsou tak vychovaní. A u nás? Řeknete, že premiér je podle vás blbec, já zas, že je skvělý - a v tom momentě jsme my dva nepřátelé. To nikde ve světě neexistuje. Jsme zkrátka divní lidé.

Asi máte pravdu, ale připusťte, že SOČR za vašeho působení žádnou vážnou krizí, ani "krizí" neprošel...
Všechny problémy v orchestrech, ať chceme, či nechceme, začínají i končí u pultu šéfa. Protože my přece s nimi jdeme na pódium - jak já říkám, do boje - musíme tedy mít vzájemně dobré vztahy. Být nároční, umět jim šlapat na paty a současně vědět, kdy se to nesmí přetáhnout. A taky s nimi umět mluvit na rovinu, vážit si jich jako kumštýřů i jako lidí. Já jako šéf hlavně nesmím připustit, aby se zahálelo. Když je hodně práce a vysoké nároky, není čas na schůze. Je to někdy hodně složité.

Zdůrazňujete výchovné prvky práce šéfdirigenta, a mne přitom napadá ještě jedno tak trochu výchovné téma, a sice poslání veřejnoprávního rozhlasu, jehož jste součástí, v oblasti hudby. Plní je?
Tato myšlenka je v oficiálních dokumentech a prohlášeních správně zakotvena. Rozhlas je v tomto směru nezastupitelný, protože pronikne všude. Když vzpomenu na své dětství, hodně lidí tehdy čerpalo informace o hudbě a o skladatelích možná i mimoděk - právě z rozhlasu. K svátečnímu obědu se zahrála třeba Humoreska, což bylo v pořádku. A já už jako malý kluk věděl, že je to skladba od Antonína Dvořáka...

Sváteční koncerty se ale hrají dnes snad jen na Vltavě.
Bohužel, na ostatních stanicích dobrá hudba chybí. Myslím, že trochu podceňujeme lidi, podle mého by ani posluchačům Radiožurnálu trocha dobré hudby občas neuškodila. Vždyť tuto stanici neposlouchají zdaleka jen teenageři, i starší lidé sledují výtečné publicistické a zpravodajské pořady a vadí jim mezi nimi hudební vata. Copak někoho zatížíme, když budeme deset minut hrát třeba Slovanské tance? Veřejnoprávní rozhlas by se ze svého výchovného poslání neměl vykrucovat. Měli bychom jeho prostřednictvím šířit doma i navenek také lidovou písničku, folklor. Zkrátka krásu, kterou máme a kterou nemá nikdo jiný. Vyvíjet krásné škodovky je sice pěkné, ale to umí ve světě kdekdo.

Právě vy za pár týdnů povezete do světa - do Švýcarska a Japonska - českou hudbu, která bude jistě dobře reprezentovat SOČR i republiku. A s ní i dvě nová CD z vydavatelství Radioservis...
Japonci mají moc rádi Dvořáka, jsem tedy rád, že tam povezeme nejen repertoár, ale i nová cédéčka: Slovanské tance a Koncert pro violoncello a orchestr. Na té druhé desce jsem se rád sešel zas po letech ke spolupráci s výtečným cellistou Danielem Veisem. Vždycky s ním rád spolupracuji. Na stejný nosič jsme spolu nahráli také Saint-Saensův violoncellový koncert. Jsem rád, že se s ním opět scházím nejen na této desce, ale že s námi pojede v listopadu i do Japonska.

Proč má Dvořák u japonského publika stále tak velký úspěch?
Jezdíme do Japonska často, orchestr tam bude tuším už posedmé, já ještě víckrát, a myslím, že jsem se už lecčeho dopídil o japonské duši. Na první pohled jsou takoví neprostupní, nasadí sice úsměv, ale mezi nimi a námi zůstává jakási bariéra, člověk do nich nevidí. Dostat se k nim je obtížné. Ale oni ve skutečnosti rádi sní, uzavřou se do svého vnitřního života - a k tomu mají asi rádi právě romantickou hudbu. Largo z Novosvětské mají dokonce děti v učebnicích jako písničku. Navíc japonská vláda ví, že v dnešním uhoněném světě potřebuje technik, inženýr i dělník na chvíli vypnout a dostat se do jiných sfér. Proto velmi podporuje umění, zvláště hudbu. V každém městě je například nádherný koncertní sál.

Z čeho pramení váš osobní vřelý vztah k Dvořákovi?
Víte, jsem věřící člověk, ne že bych byl nějaký ortodoxní zastánce nějaké církve, ale věřící jsem. A myslím, že síla Dvořákovy hudby spočívá právě v tom, že on byl prostoupen vírou, pokorou, přírodou, dobrem a laskavostí. Přitom taky prožil mnohá osobní utrpení a neštěstí. Zažil také slávu a zůstal stále stejně skromný a pokorný. A hlavně - byl to obrovský muzikant. Brahms kdysi řekl, že kdyby měl tolik invence jako Dvořák, tak napsal stokrát tolik skladeb.

Co pro vás znamenají moravské domovské kořeny?
Pozor, můžu lehce sklouznout do patosu... Ale řeknu to: jsem šťastný, že někam patřím, že jsem tam doma. Příroda mi tu úplně jinak voní. Pod Beskydy jsem prožíval nádherné dětství. Bez toho všeho bych byl asi chudší. I bez vztahu k Janáčkovi, který tu žil. Vidím z oken svého domku na Hukvaldy. Nechci se pasovat na janáčkovského odborníka, ani to snad nejde - Janáček byl živel. Ale mohu snad říct, že v jeho muzice cítím ten kraj, lidi, tu náturu a drsnost. A přistupuji tak i k její interpretaci, ta hudba nemůže být uhlazená a elegantní, jako třeba hudba šlechtických dvorů. Ale ještě k mému kraji: myslím si, že kdybych byl trvale jinde, chyběl by mi. Souvisí to i s tím, že nejsem kosmopolita. V naší profesi lidé hodně jezdí ven, já taky jezdím, ale vždycky v cizině trpím. Potřebuju chodit po lesích, pohrát si s koňmi, nasát do sebe vzduch.

V minulé sezoně jste byl dlouho nemocen. Neposunul ten zážitek váš žebříček hodnot trochu jinam?
Rozhodně. Já jsem byl odjakživa impulzivní, dost se rozčiluju i kvůli maličkostem. A když je pak člověk mé nátury dlouho připoután na lůžko a nemůže nic dělat, najednou vidí některé hodnoty z jiného úhlu. Věci, které dřív měl za důležité, se zdají malicherné. Najednou se vám to scvrkne - na štěstí, že můžete chodit, slyšet, vidět, nic vás nebolí, můžete se projít po lese. Štěstí teď vidím jinde. Člověk je najednou pokornější. Tu zkušenost se také snažím přenést i do orchestru, vždycky říkám, važte si toho, že se tady ráno sejdete při práci. Že máte kolem sebe příjemné lidi a děláte krásnou muziku. Každý den si řekněte malou modlitbičku: Je to bezvadný. Dneska svítí slunko, dnes mě nic nebolí, dnes jsme natočili Novosvětskou. Dnes je to prima. Filozofie života pak dostane trochu jednodušší podobu. Nebo hlubší?

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto Jarka Šnajberková