číslo 39/2000
vychází 11. září

Zpět na obsah         

Témata týdne


SVĚT OČIMA ŠIMONA PÁNKA

V ulicích je klid, všude je hustá šedivobílá mlha a ostřelovači nevidí. Jinak vše při starém, hromady odpadků, toulaví psi a smutné tváře lidí spěšně přebíhající podél zdí. Beznaděj města sevřeného prstencem obklíčení, beznaděj, která trvá už dva a půl roku, a naše privilegium návštěvníků, kteří mohou, díky pětkrát pět centimetrů velké kartičce humanitárního pracovníka, kdykoli přijet a odjet. Teoreticky kdykoli, tentokrát byla horská cesta přes Igman snad ještě horší než kdy dřív, pustili nás až v jednu v noci a těch čtyřicet padesát kilometrů v bahně a sněhu bylo bez konce. Srbové nedávno otevřenou cestu, která znamená pro město život, už zaměřili, nově se jezdí jen v noci, v úplné tmě, musel jsem na pokyn vojáků vypojit i brzdová světla a blinkry, prý je to v posledních týdnech hodně tvrdý, stačí záblesk světla a začnou střílet. Jestli máme začít s konvoji do města, tak se situace musí změnit, do toho nemůžeme kamiony posílat.

Pořád hrají tu stejnou hru, trochu město pootevřou, nechají projet pár desítek tun potravin, přistát pár letadel a do ulic přestanou dopadat granáty. Hned je cítit, jak si lidé oddechli, nic nefunguje, ale alespoň se jdou na pár minut projít do parku, dívají se z okna, jdou na návštěvu, záblesk starých časů normálního života. Najednou se cesty uzavřou, Sierra 1 - hlavní check-point srbských jednotek na bývalé hlavní cestě do města je neprůjezdný, na letadla stačí pár dávek ze samopalů a OSN letecký most okamžitě zastaví, do ulic začnou dopadat granáty a zdobit domy čárami paprsků, které do fasády vysekají střepiny. Zásahy vypadají jako sluníčka na dětských obrázcích. Jsem tady asi popatnáctý, tentokrát bez nákladu, máme připravit plán na druhou část zimy. Peníze ze sbírky pomalu docházejí a bylo by fajn, kdyby dodávky do programu pro malý děti, těhotné a kojící matky mohly alespoň do jara pokračovat, uvidíme. Vždycky mě tohle město překvapí - špinavý, unavený, hladový. Skoro tři sta tisíc lidí žijících v každodenním strachu, teoreticky na pokraji sil. Ve skutečnosti to nejsilnější, co z nich čiší, je důstojnost, vědomí, že musí vydržet a přes absurditu života v uzavřeném městě čelit válce vedené ve jménu etnické čistoty. Včera jsme seděli s partou lidí, kteří vedou malé nezávislé rádio, jmenuje se "Zeď" a ve znaku má člověka, který se snaží hlavou zeď prorazit. Většině tam bylo tak dvacet, dvacet pět, parta, která uprostřed zmaru něco dělá (bez ohledu na to, kdo je Srb, Chorvat nebo muslim), a půl Sarajeva, bez elektřiny, jídla, vody, plynu a tepla sedí u svíček a poslouchá vysílání z malých rádií na baterie (ty tady mají cenu zlata). Jeden z nich mi říkal, jak je to bezvadný, že vozíme pomoc, alespoň je Karadžičovy granáty zabijí najedené, a ne hladové. Měl pravdu, co vlastně můžeme proti takovýhle válce udělat, a ti, kteří by měli sílu zasáhnout, se pořád jen vymlouvají.

Šimon Pánek, Sarajevo - listopad 1994