číslo 37/2000
vychází 28. srpna

Zpět na obsah         

Titulní strana


Zuzana Stivínová: Rozhoduji se podle intuice

Na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech jste byla přítomna v trojí podobě: vedle osobní účasti se tu uváděly dva filmy, v nichž jste hrála - Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba a Eliška má ráda divočinu. To je slušný úspěch, ne?
Myslím, že v tom má hodně prsty Věra Chytilová, protože mě před dvěma lety obsadila do filmu Pasti, pasti, pastičky. Jsem jí za to moc vděčná. Do té doby jsem téměř ve filmu nedělala. Dá se říct, že teprve potom se někteří režiséři odvážili mě oslovit.

Odvážili? Copak v tom bylo nějaké riziko?
Říkám to záměrně, odvážili. Skoro deset let hraju v divadle, a snad že jsem taková hlučná, zkrátka euforik, možná se mě báli do filmu obsadit. Tento poznatek nemám jen ze sebe, někdo mi to říkal. Snad byl problém taky v tom, že film má jiné výrazové prostředky než divadlo, a to, co v divadle dělám, se někomu zdálo hodně vzdálené filmovým potřebám. Nedalo se předem odhadnout, jak by takový experiment se mnou dopadl. Proto záměrně mluvím o odvaze. Ať tak, či onak, další filmové nabídky přišly až po Pastech.

Asi máte pravdu, není zcela běžné, že talentovaná mladá herečka se prosadí ve filmu až po řadě divadelních let. Spíš to bývá souběžné.
To je hodně individuální. Jsou výrazní filmoví herci, kteří na divadle nevyzařují, zanikají. Najednou nemají takové charisma jako na plátně. V divadle se jim někam ztrácí. Já považuji za dobré, že jsem začala divadlem. Když na svou dosavadní kariéru pohlížím v čase, vůbec mi připadá skvělá, snad až ideální. Že to jde postupně, na nic se nespěchá, že nabídky přicházejí plynule.

Všechno má svůj čas - tak jste to myslela?
Ano. Já měla několikrát možnost dělat věci, které by mě mediálně velmi zviditelnily, ale pak jsem se jich lekla. Nakonec jsem se vždycky snažila jít spíš po tématu než po vnějším efektu.

Vraťme se aspoň na chvilku ještě k filmovému festivalu: co patří k vašim tamním významným zážitkům?
K těm nejpříjemnějším patří festivalové ocenění paní režisérky Chytilové. Měla jsem z toho velkou radost. Samozřejmě bych jí přála víc - aby nejen dostávala ceny, ale aby se jí dařilo získávat i peníze na filmy. To mi přijde moc důležité - aby právě jí bylo umožněno točit. Řekla bych, že zrovna paní Chytilová je výjimečný tvůrce, to by jí přece jinak nedávali Zlatý křišťálový glóbus - a velkým talentům je taky třeba vytvářet výjimečné podmínky.

Myslíte bez ohledu na "zákony trhu"?
No právě. Vždyť nemusí být všechno tržní.

Před několika desetiletími byla v Čechách mladá úspěšná herečka stejného jména jako vy. Vím, že to je vaše příbuzná, ale podobnost, která mezi vámi je, mě přece jen hodně překvapila.
Myslíte sestru mého táty Zuzanu.

Ano, kdysi jsem si přála se s ní seznámit, ale než se mi to podařilo, emigrovala do Francie. Víte něco o její herecké dráze?
O tom, jaká to byla herečka, vím z tátova vyprávění i ze vzpomínek jejích kolegů. Ale kariéru ukončila brzy, teď už léta žije v Paříži se svou rodinou. Myslím, že dnes je z ní spokojená žena v domácnosti. Její muž, výtvarník Jaša David, s nímž tehdy emigrovala, má pokud vím ve své profesi velké úspěchy.

Umíte si představit, že byste zakončila svou hereckou kariéru podobně?
Ne.

Dokončila jste práci na dvou filmech. Jaká byla atmosféra při natáčení s Otakárem Schmidtem?
Nechci srovnávat, ani to moc nejde. Každý film měl svůj čas. Nejdřív jsem točila Elišku, její natáčení mělo dvě části. Ale zvlášť skvělá byla příprava s Bolkem Polívkou v Olšanech. Tam jsme pracovali na dialozích, nebo řešili, na jakém základě budeme improvizovat. Ráda na to vzpomínám. Otakáro má zvláštní talent přesvědčit lidi, že všichni jsou jeho kamarádi. Takže já si například myslela, že on je velký kamarád Veroniky Žilkové a Bolka Polívky, Veronika si zas myslela, že je můj dobrý kamarád... A přitom na počátku jsme ho vlastně nikdo pořádně neznali. Ve vytváření přátelské atmosféry během příprav je Otakáro velmi talentovaný. Snad i proto se mu podařilo do filmu získat tak skvělý štáb i obsazení: Polívka, Žilková, Dejdar...

Za kterou dosavadní roli v divadle jste byla hodně vděčná?
Na to zatím mohu odpovědět jen těžko. Spíš vám povím jeden zážitek, který mě potkal v době, pro mne byla dost vzrušené. Snad taky proto mě ten moment hodně zasáhl. To jsem jsem byla ještě v Národním divadle a zkoušela novou roli, zároveň jsem začala točit s Karlem Kachyňou televizní seriál. A do toho všeho, kdy jsem měla práce nad hlavu, mi zavolal Petr Lébl, abych s ním Na zábradlí dělala Kabaret. Jeho odvahu jsem tehdy velice ocenila, protože v té době si asi všichni režiséři mysleli - ta má tolik práce, že nemůže hrát nikde jinde než v Národním. Radši jí ani nebudeme volat... A v té chvíli se ozval Lébl. Měla jsem tehdy na zkoušení málo času, ale hodně to pro mne znamenalo. Možná i proto, že to bylo takové vytržení - nejen role, ale celá doba v Divadle Na zábradlí. Vzrušené a zajímavé. Nechci právě tohle představení a tuto roli stavět nad ostatní, jen chci říct, že Kabaret se stal velmi důležitou součástí mého života. Vůbec ty dva roky Na zábradlí byly pro mne významné.

Když se mladý herec stane členem souboru Národního divadla, když navíc v tom divadle dostává dost příležitostí, dobré role, bývá to považováno za zásadní životní úspěch. A vy jste přesto ze stálého angažmá odešla. Proč?
Na to není jen jedna odpověď. Nemám ji, dosud jsem si ji nevytvořila. Určitě ne takovou, aby platila jednou provždy. Rozhodně jsem svým odchodem nikomu nechtěla ublížit. V současné době to vidím tak, že pro mě zkrátka skončilo jedno období. Třeba se tam vrátím. Někdy. Pro mě ten odchod určitě neznamenal zavřené dveře. Jedním z důvodů je možná určitá touha po nezávislosti, po svobodě. Taky to, že chci zkusit i jiné formy divadla, a kromě divadla i další věci. A chci to zatím zkusit takzvaně na volné noze, abych měla větší možnost volby.

Jaké divadlo vás nejvíc baví? Muzikál?
Kabaret byl pro mne důležitý kvůli lidem, kteří v tom se mnou dělali. Ostatně to představení Na zábradlí bylo činoherní, nikoliv muzikálové. A hlavně bylo léblovské. Forma muzikálu mě tak docela neláká. Nemyslím si, že muzikál je pokleslý žánr, jak někteří říkají, naopak, já si této formy moc vážím. Abych vám řekla pravdu, já se právě teď vydávám svůj "pravý" žánr hledat.

Vyrostla jste ve velké, navíc v hudební rodině. Tatínek Jiří Stivín je významný hudebník, jeho aktivity jdou napříč žánry. Také na vašich sourozencích se muzika podepsala: jeden bratr bubeník, druhý baskytarista, sestra flétnistka. Na co hrajete vy?
Na violoncello. Netroufám si o sobě tvrdit, že jsem cellistka, ale na cello jsem se učila několik let. Dokonce to snad budu moci v jedné příští divadelní roli uplatnit.

Multimuzikálnost vašeho otce se na vás možná taky podepsala - ani vy se neuzavíráte žádnému žánru...
Určitě. Míchání stylů mě baví. Hlavně v tom smyslu, že nemám ráda striktní definice žánrů - toto je pouze jazz, toto jen vážná hudba. Líbí se mi, když se ruší konvence. To jsem si možná od táty trochu vzala. Řekla bych, že ještě málo. Tím nemyslím, že chci záměrně bořit zákonitosti, chci jen vytvářet svůj vlastní směr. Nikoliv za každou cenu proti něčemu, jen si jít po svém. Tím se samozřejmě z žánrů a druhů nevyřazuji. Vidíte, teď si to možná zároveň vysvětluju i sama sobě.

Slyšela jsem vás několikrát zpívat: na jevišti, v rádiu. Máte zpěv ráda?
Ano, moc. Vlastně pořád hledám tým, protože mám pocit, že ho potřebuji. Nejsem autor, potřebuji někoho, kdo by mi něco napsal. Zpívám a chci zpívat, pořád toužím po nějakých lidech, kteří by pro mně psali, ale vlastně zatím přesně nevím co. Neumím ještě přesně říct, co by mě bavilo. Potřebuji někoho potkat. Jedno ale určitě vím: jsem sólista. To neznamená, že bych chtěla zpívat jenom šansony, ale vím, že můj hlas není vhodný do každé hudby.

Jste tedy v duchu rozhodnutá vydat se i směrem k pěvecké kariéře aspoň kouskem osobnosti?
To tedy jsem.

Patrně ráda v umění riskujete.
Asi ano.

A v osobním životě?
To všechno dohromady je můj osobní život - a v něm já ráda riskuju.

Věříte, že si nevyberete špatně, že půjdete správným směrem?
Možná je to taky o víře, ale ještě víc o jiném. Jsem takový typ, že v mých rozhodnutích nakonec nejvíc figuruje intuice. A tělo - totiž způsob, jakým mé tělo reaguje na příležitosti, které se mi nabízejí, nebo kterým směrem se ubírám. Třeba dostanu nabídku a - nevím proč - tělo se jakoby začne kroutit. Nemohu nikomu vysvětlit, proč tu nabídku nakonec nepřijmu, nemám žádný praktický, vysvětlitelný důvod. Ale cítím, že to pro mě není vhodné. A na tom je zpravidla založeno celé moje "ne".

Jste otevřená filmovým a televizním nabídkám, které vás zaujmou?
Jsem, velice. Já jsem ale otevřená všemu. Když už je řeč o filmu - mám ráda mnohé české filmy poslední doby, zvláště dokumentární.

AGÁTA PILÁTOVÁ

Zuzana Stivínová (1973) absolvovala v roce 1993 pražskou konzervatoř a už během studií hostovala na různých scénách, např. ještě v éře režiséra Grossmana v Divadle Na zábradlí, v Semaforu či v Divadle E. F. Buriana. Po skončení školy hrála na prknech Spolku Kašpar (např. Roxanu v Cyranovi, Baronku v Zeleném papouškovi, Slečnu Kinianovou v Růži pro Algernon, Doňu Inéz v Doně Juaně. Roku 1994 získala angažmá v Národním divadle v Praze. Zde hrála Justinu (Zázračný mág), Marfisu (Dorotea), Juditu (Podivní ptáci), Varju (Višňový sad), Helenu (Sen noci svatojánské), Markétku (Faust), Annu (Po zkoušce), Klotildu (Éra Kubánkova), Desdemonu (Othelo) aj. V Divadle Na zábradlí zaujala v hlavní roli inscenace Petra Lébla Kabaret. V současné době hraje v Hamletovi v pražském Divadle Globe a v přednáškovém pásmu Martina Hilského o Shakespearovi Jeviště Svět.

Režisérka Věra Chytilová si Zuzanu Stivínovou vybrala pro hlavní ženskou roli snímku Pasti, pasti, pastičky (1998), v první polovině letošního roku se zatím objevila ve dvou nových českých filmech: jako Eliška ve Schmidtově snímku Eliška má ráda divočinu a v Putování studentů Petra a Jakuba režisérky Drahomíry Vihanové. Koncem října bude uveden třetí, Anděl Exit režiséra Vladimíra Michálka podle knihy Jáchyma Topola.