Na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech jste byla přítomna v trojí podobě: vedle osobní účasti se tu uváděly dva filmy, v nichž jste hrála - Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba a Eliška má ráda divočinu. To je slušný úspěch, ne?
Myslím, že v tom má hodně prsty Věra Chytilová, protože mě před dvěma lety obsadila do filmu Pasti, pasti, pastičky. Jsem jí za to moc vděčná. Do té doby jsem téměř ve filmu nedělala. Dá se říct, že teprve potom se někteří režiséři odvážili mě oslovit.

Odvážili? Copak v tom bylo nějaké riziko?
Říkám to záměrně, odvážili. Skoro deset let hraju v divadle, a snad že jsem taková hlučná, zkrátka euforik, možná se mě báli do filmu obsadit. Tento poznatek nemám jen ze sebe, někdo mi to říkal. Snad byl problém taky v tom, že film má jiné výrazové prostředky než divadlo, a to, co v divadle dělám, se někomu zdálo hodně vzdálené filmovým potřebám. Nedalo se předem odhadnout, jak by takový experiment se mnou dopadl. Proto záměrně mluvím o odvaze. Ať tak, či onak, další filmové nabídky přišly až po Pastech.

Asi máte pravdu, není zcela běžné, že talentovaná mladá herečka se prosadí ve filmu až po řadě divadelních let. Spíš to bývá souběžné.
To je hodně individuální. Jsou výrazní filmoví herci, kteří na divadle nevyzařují, zanikají. Najednou nemají takové charisma jako na plátně. V divadle se jim někam ztrácí. Já považuji za dobré, že jsem začala divadlem. Když na svou dosavadní kariéru pohlížím v čase, vůbec mi připadá skvělá, snad až ideální. Že to jde postupně, na nic se nespěchá, že nabídky přicházejí plynule.

Všechno má svůj čas - tak jste to myslela?
Ano. Já měla několikrát možnost dělat věci, které by mě mediálně velmi zviditelnily, ale pak jsem se jich lekla. Nakonec jsem se vždycky snažila jít spíš po tématu než po vnějším efektu.

Vraťme se aspoň na chvilku ještě k filmovému festivalu: co patří k vašim tamním významným zážitkům?
K těm nejpříjemnějším patří festivalové ocenění paní režisérky Chytilové. Měla jsem z toho velkou radost. Samozřejmě bych jí přála víc - aby nejen dostávala ceny, ale aby se jí dařilo získávat i peníze na filmy. To mi přijde moc důležité - aby právě jí bylo umožněno točit. Řekla bych, že zrovna paní Chytilová je výjimečný tvůrce, to by jí přece jinak nedávali Zlatý křišťálový glóbus - a velkým talentům je taky třeba vytvářet výjimečné podmínky.

Ano, kdysi jsem si přála se s ní seznámit, ale než se mi to podařilo, emigrovala do Francie. Víte něco o její herecké dráze?
O tom, jaká to byla herečka, vím z tátova vyprávění i ze vzpomínek jejích kolegů. Ale kariéru ukončila brzy, teď už léta žije v Paříži se svou rodinou. Myslím, že dnes je z ní spokojená žena v domácnosti. Její muž, výtvarník Jaša David, s nímž tehdy emigrovala, má pokud vím ve své profesi velké úspěchy.

Za kterou dosavadní roli v divadle jste byla hodně vděčná?
Na to zatím mohu odpovědět jen těžko. Spíš vám povím jeden zážitek, který mě potkal v době, pro mne byla dost vzrušené. Snad taky proto mě ten moment hodně zasáhl. To jsem jsem byla ještě v Národním divadle a zkoušela novou roli, zároveň jsem začala točit s Karlem Kachyňou televizní seriál. A do toho všeho, kdy jsem měla práce nad hlavu, mi zavolal Petr Lébl, abych s ním Na zábradlí dělala Kabaret. Jeho odvahu jsem tehdy velice ocenila, protože v té době si asi všichni režiséři mysleli - ta má tolik práce, že nemůže hrát nikde jinde než v Národním. Radši jí ani nebudeme volat... A v té chvíli se ozval Lébl. Měla jsem tehdy na zkoušení málo času, ale hodně to pro mne znamenalo. Možná i proto, že to bylo takové vytržení - nejen role, ale celá doba v Divadle Na zábradlí. Vzrušené a zajímavé. Nechci právě tohle představení a tuto roli stavět nad ostatní, jen chci říct, že Kabaret se stal velmi důležitou součástí mého života. Vůbec ty dva roky Na zábradlí byly pro mne významné.

Když se mladý herec stane členem souboru Národního divadla, když navíc v tom divadle dostává dost příležitostí, dobré role, bývá to považováno za zásadní životní úspěch. A vy jste přesto ze stálého angažmá odešla. Proč?
Na to není jen jedna odpověď. Nemám ji, dosud jsem si ji nevytvořila. Určitě ne takovou, aby platila jednou provždy. Rozhodně jsem svým odchodem nikomu nechtěla ublížit. V současné době to vidím tak, že pro mě zkrátka skončilo jedno období. Třeba se tam vrátím. Někdy. Pro mě ten odchod určitě neznamenal zavřené dveře. Jedním z důvodů je možná určitá touha po nezávislosti, po svobodě. Taky to, že chci zkusit i jiné formy divadla, a kromě divadla i další věci. A chci to zatím zkusit takzvaně na volné noze, abych měla větší možnost volby.

Multimuzikálnost vašeho otce se na vás možná taky podepsala - ani vy se neuzavíráte žádnému žánru...
Určitě. Míchání stylů mě baví. Hlavně v tom smyslu, že nemám ráda striktní definice žánrů - toto je pouze jazz, toto jen vážná hudba. Líbí se mi, když se ruší konvence. To jsem si možná od táty trochu vzala. Řekla bych, že ještě málo. Tím nemyslím, že chci záměrně bořit zákonitosti, chci jen vytvářet svůj vlastní směr. Nikoliv za každou cenu proti něčemu, jen si jít po svém. Tím se samozřejmě z žánrů a druhů nevyřazuji. Vidíte, teď si to možná zároveň vysvětluju i sama sobě.

Slyšela jsem vás několikrát zpívat: na jevišti, v rádiu. Máte zpěv ráda?
Ano, moc. Vlastně pořád hledám tým, protože mám pocit, že ho potřebuji. Nejsem autor, potřebuji někoho, kdo by mi něco napsal. Zpívám a chci zpívat, pořád toužím po nějakých lidech, kteří by pro mně psali, ale vlastně zatím přesně nevím co. Neumím ještě přesně říct, co by mě bavilo. Potřebuji někoho potkat. Jedno ale určitě vím: jsem sólista. To neznamená, že bych chtěla zpívat jenom šansony, ale vím, že můj hlas není vhodný do každé hudby.

A v osobním životě?
To všechno dohromady je můj osobní život - a v něm já ráda riskuju.

Věříte, že si nevyberete špatně, že půjdete správným směrem?
Možná je to taky o víře, ale ještě víc o jiném. Jsem takový typ, že v mých rozhodnutích nakonec nejvíc figuruje intuice. A tělo - totiž způsob, jakým mé tělo reaguje na příležitosti, které se mi nabízejí, nebo kterým směrem se ubírám. Třeba dostanu nabídku a - nevím proč - tělo se jakoby začne kroutit. Nemohu nikomu vysvětlit, proč tu nabídku nakonec nepřijmu, nemám žádný praktický, vysvětlitelný důvod. Ale cítím, že to pro mě není vhodné. A na tom je zpravidla založeno celé moje "ne".