Vaše veličenstvo, nevadí, že pocházím z Horácka, tedy z knížectví Miroslava Donutila? Nežárlíte trochu na jeho aktivity a na to, že se u vás inspiroval? A pokud ne, jaký bude váš vzájemný vztah v okamžiku vstupu Česka do Evropské unie?
Můj bývalý kolega z Divadla na provázku Mirek Donutil si může dělat co chce, nemám, co bych k tomu řekl. Pokud jde o tu unii, v okamžiku vstupu bychom se měli odtrhnout do Evropy. Je to moje nová koncepce, kterou bych zatím nechtěl rozvádět.

Teď vážně. Sedíte na židli herce, podnikatele, ředitele a nevím koho ještě. Je mi jasné, že "utáhnout" dneska provoz soukromého divadla bez koruny dotací, natočit ročně jeden celovečerní film, vymyslet tři manéže a čtvery Bolkoviny - toho je schopen jen velký dříč. Jak to děláte, že to všechno zvládnete?
Dělám to tak, že nedělám nic pořádně. Nejsem ani pořádný podnikatel, ani ředitel - na to mám ostatně pana Bílka, kterého se snažím občas inspirovat, nejsem pořádný herec...

To poslední nesouhlasí. Soudím podle toho, jak jste teď ve filmech často obsazovaný a dostáváte za to i ceny. Režisér Hřebejk vás dokonce nedávno označil za jednoho z největších současných herců. Co vy na to?
Někdo umí péct housky, někdo umí dělat divadlo.

V Brně to děláte už víc než čtvrt století a Brno váš úspěch podtrhlo a sečetlo. Vaši někdejší souputníci se na stránkách Týdeníku Rozhlas vyjadřovali k tomu, čím je brněnské divadelní podhoubí tak specifické. Co si o tom myslíte vy? A nebuďte tak lakonický!
Myslím, že je to náhoda a ta náhoda se skládá z přítomnosti Bořivoje Srby, Schörhaufera, Tálské, Pospíšila a dalších. Vyšly o tom celé studie, nechtějte, abych to rozváděl.

Jedna by se mohla jmenovat Jak klaunství Bolka Polívky obohatilo brněnské divadlo. Jste přece hlavně klaun?
Na JAMU jsem vystudoval herectví a v Divadle na provázku odehrál nepočítaných činoherních rolí. Oni mi pak dovolili, abych si každý rok udělal svoje představení. Čím se cítím? Berte mě jako klauna, který rád zabloudí do manéže, ale jsem normální divadelník.
Už jako kluk jsem pořád něco psal. Vždycky jsem také obdivoval, jaké divadlo dělal Werich s Voskovcem, později s Horníčkem, nebo Suchý a Šlitr, Ivan Vyskočil a další. Takže nakonec jsem se o autorské divadlo pokusil i já.

V Divadle bez zábradlí v Praze jste v právě ukončené sezoně hrál každý měsíc aspoň jednou stárnoucího klauna, za nímž přiletí z balkonu dlouho očekávaná dáma (Můza? Láska? Inspirace?) prostě éterické stvoření utkané z několika balonků, přes něž je přehozena drapérie a na ní promítaná ženská silueta. Když svou "dámu" obejmete, sám se s ní vznesete... Teprve po rozhrnutí opony divák vidí mechanismus, na němž jste "plaval". Přiznám, že tahle iluze a vzápětí deziluze na mě moc zapůsobila. Kam na ty nápady chodíte?
Pan Sulíček, kamarád mého tatínka a ochotnický režisér, vlastně můj první režisér vůbec, se mě také ptával: Kam na to, kluku, chodíš? A já mu říkal: Pane Sulíčku, ono to chodí za mnou samo... Samozřejmě to musí nejdřív dozrát. Kromě toho nápad je jedna věc a pak musí někdo vymyslet, jak se to udělá technicky a to má na starosti především Frety, tedy pan Pfeifer, i když s tou dámou a balony to napadlo náhodou mne. To ale není důležité, technické provedení je už to nejmenší. Zatím se nestalo, že bychom nějaký nápad pohřbili jako nerealizovatelný.

Málem bych zapomněla na jednu důležitou židli, režisérskou, na kterou si občas přesednete. Loni našemu rozhovoru zabránil váš odjezd do Itálie, kde jste režíroval. Co to bylo?
V Itálii mám své žáky, několik let jsem tam učil. Když se z nich stali profesionálové, napsal jsem pro ně asi šest her, nastudovali jsme je a oni je teď hrají.

Jsou zřejmě obdobné vašim autorským představením. Dá to hodně práce přesadit váš způsob humoru, který je podle mne velice specifický, do jiného kulturního a jazykového kontextu?
Zřejmě se nám to občas povede, protože z prestižních divadelních festivalů jsme si odváželi ceny a s některými hrami jsme objeli půlku světa.

To se povede ale jenom tomu, kdo si dovede s cizím jazykem pohrát, kdo zná různé jemné odstíny, nuance, které pak herci rozehrají. Kolik jazyků umíte?
Nerad bych se chlubil. Fakt je, že Šaška a královnu hrajeme česky, francouzsky, anglicky a italsky. Když člověk hodně cestuje, něco pochytí. V Americe jsem byl asi pětkrát nebo šestkrát, někdy jen pár týdnů, jindy déle než dva měsíce. Hodně jsem hrál i v Kanadě - v Torontu, Montrealu, Vancouveru, Edmontonu, ale i v Austrálii a na Novém Zélandě a samozřejmě v Evropě.

Ale posun v chápání určitých situací jste při tom na různých zeměpisných šířkách zaznamenal?
To určitě, každé publikum je jiné. Italové jsou temperamentní, přímo na nich vidíte, jak se snaží toho Harlekýna posílit. Holanďané jsou naopak stažení, ale po představení dlouho tleskají. Američané zase to, co je typicky evropské, nechápou, nebo vnímají jako exotiku. Jeden americký kritik například napsal o Šaškovi a královně, že je to ten nejlepší popis sado-masochistického vztahu, jaký kdy viděl, což je naprosté nepochopení té hry! Rozdíly mezi publikem jsou, jako existují rozdíly mezi národnostmi. A pak je ještě důležité, jestli jde o publikum festivalové, tam je zvláštní atmosféra, nebo jestli jedeme jen tak někam hrát.

Které publikum máte nejraději?
Samozřejmě Italy a Francouze.

Asi jste tam na jihu v některém svém životě žil. Na to vemte jed.
Jed brát nebudu, jedině na jevišti!

Jste narozen ve znamení Lva a tito zrozenci prý nemívají problémy s penězi. Při vaší popularitě se k nám sponzoři jistě jen hrnou.
Nevěřte tomu! Na divadlo vydělávám tím, že hraju na několika scénách. Sponzory mám také, bohužel se o nich v novinách nesmí psát. Získat ale sponzora není vůbec snadné, vždycky je to problém, někdy větší, někdy menší. Momentálně mám vztek, že kvůli nedostatku peněz musíme o rok odložit natáčení dalšího filmu s Věrou Chytilovou, což bude po Kalamitě, Šaškovi a královně a Dědictví náš čtvrtý film.

Finance jsou vždycky problém, ale vám moc nevěřím. Máte přece své rodinné stříbro, Olšany, a právě teď v létě je šikovně "prodáváte."
Olšany mám především rád, baví mě to tam, protože je to ostrůvek, kde se snoubí sport s uměním a pořád se tam něco děje.

Pokud si pamatuji, měli jste tam už mistrovství v chytání much, v házení flinty do žita, soutěžilo se tam ve vrhání stínů - a jsme opět u kořenů vaší invence. Nebojíte se, že vám ty nápady jednou dojdou? Co pak?
V tom případě uděláme divadelní festival a pozveme na něj pár dobrých souborů, nebo připravíme sympozium pro sochaře a malíře. Zatím ale o nápady není nouze. Za ten letošní - hraní na pilu, vděčíme našemu borci Petru Dopitovi, který před dvěma roky v Americe vyhrál světový pohár v hraní na tento nástroj z dob zlatokopů. Hodně hráčů osobně zná a do Olšan je pozval, aby tu soutěžili nad filharmonickými pilami švédské firmy SANDVIK - ta filharmonické pily vyrábí už sto roků. Divila byste se, kolik hráčů na tento "nástroj" hraje, my jich oslovili sto čtyřicet. Byli mezi nimi i Japonci a Číňané a všichni jsou do hraní takoví blázni, že do Olšan přijeli za své peníze i z druhé strany zeměkoule.

A co bude příště?
To bych nerad prozrazoval. Má to být překvapení.

Neuvažoval jste o rozhlasových přenosech olšanských festivalů? Děláte vůbec něco pro rozhlas, společníka lidí, kteří mají fantazii? Nebo vás rozhlasový mikrofon neláká, když si nemůžete vizuálně pomoci?
Bohužel, pro rádio nedělám vůbec nic, protože na to není čas. S rozhlasovými vlnami se však kamarádím, při jízdě autem poslouchám pravidelně ČRo 2, jsou tam pěkné pořady a mám rád zejména četbu na pokračování. Že by mě ale v souvislosti s rozhlasem něco napadlo, k tomu zatím nedošlo.

Možná to teprve přijde... Je každý klaun mimo scénu tak skoupý na slovo jako vy? Ne nadarmo se o komicích říká, že jsou to v civilu vážní lidé. Nebo snad i smutní?
Čas od času je smutný každý. Já mám rád humor, který ze smutku přímo roste.