Když imunita není paraván

Předsedovi KDU-ČSL Janu Kasalovi se přihodilo to, co může potkat každého řidiče: kvůli vlastní nepozornosti zavinil dopravní nehodu a způsobil těžké zranění jednadvacetileté ženě, za což mu hrozí obvinění z trestného činu ublížení na zdraví. Kasal je ovšem poslanec a tak vyšetřovatel musí nejprve požádat Poslaneckou sněmovnu, aby jej zbavila imunity, neboť "poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy zastaveno". Dotyčný článek 27 Ústavy schválili kdysi poslanci sami sobě natolik obecně formulovaný, aby záleželo víceméně jen na nich, zdali kolegu či kolegyni k trestnímu stíhání vydají, či nikoli. V zavedených demokraciích je imunita ochranou nezávislého rozhodování poslance a senátora, trvá zpravidla jen po dobu jeho funkčního období a někde je dokonce omezena jen na projevy v prostorách parlamentu. U nás je naopak plášť imunity tak široký, že se pod něj vešlo neproclené zboží na hranicích, v podnapilosti nabouraná vozidla, podezření z daňových úniků a podobné nepravosti, jež by normálního smrtelníka dodaly na policii či před soud. Opakované pokusy některých spanilých rytířů, naposledy Cyrila Svobody z KDU-ČSL, zúžit nemravně bezbřehý výklad poslanecké a senátorské imunity dosud vždy zkrachovaly stejně jako když šlo o poslanecké platy a jiné výhody: obvykle se objeví argument, že je třeba vypracovat komplexní návrh a nepříjemné téma ze zase o pár měsíců odloží. Vraťme se však k Janu Kasalovi: Přestože je paraván imunity připraven v pražské Sněmovní ulici pro další použití, on se jej předem vzdal a oznámil, že sám požádá sněmovnu o zbavení imunity. Kdyby to vlastně nebylo normální a kdyby navíc Kasal nebyl křesťan, jemuž je vědět, že před pohledem Nejvyššího stejně neunikne, zvažovali bychom pochvalu.

Komise a novináři

Případem IPB se současně zabývá jak ctihodná poslanecká komise tak i největší nepřátelé lidstva, tedy novináři. Zatímco poslanci tajemně hovoří o významných informacích, které získali výslechem prominentů, a které nám občanům bohužel nemohou sdělit, ekonomičtí novináři veřejně rozkrývají bankovní transakce směřující k vybílení našich peněženek. V tomto týdnu se těší pozornosti transakce nesoucí název České pivo, v novinách jsou k vidění grafy o tom, jakými tunely z banky zmizí miliardy. Nejpozoruhodnější na celé záležitosti je ovšem to, že nikdo nepodává žádný podnět k vyšetřování podezření ze spáchání trestného činu. To je krok, který samozřejmě nepřísluší učinit poslancům. Ti se nezabývají konkrétními transakcemi, ale tím, do jaké míry která vláda strkala prsty tam, kam jí to nepříslušelo, či nepřísluší. Zarážející je to, že podnět necítí povinnost podat někdo z bankovního dohledu ČNB, anebo státní zástupce po té, co si přečetl noviny. Anebo kdokoli z občanů. Je to samé podezření, ale žádné šetření, žádný soud, žádný trest. To má samozřejmě logický efekt: Tuneláři přecházejí do protiútoku, viníci se tváří jako oběti a pravda se ztrácí v mlze. V té mlze pak mizí i státní miliardy. Není viníka, kde není žalobce. A žalobce dost možná chybí proto, že v našem bankovním prostředí není toho spravedlivého, který by hodil kamenem. Jeden z komentářů na uvalení nucené správy na IPB vtipně konstatoval, že byl okraden zloděj. Tím to samozřejmě nemohlo skončit. Buďto se zloději musí prokázat, že kradl, anebo je třeba ho s omluvou odškodnit. Není třetí cesty.

Okna umytá od velvyslance