Vaše cesta k mikrofonu?

Bez ironie - nepochybně začala v žižkovském bytě v Táboritské ulici, kde jsem tajně do reproduktoru "dráťáku" zapichoval špendlíky a fascinovalo mne, že to přístroji nevadí. Dodnes si z těch let pamatuji na píseň, kde zpěvák nadšeně pěl cosi jako: "Kdybych se někdy narodil znova, chtěl bych být zase dlaždičem!" Nemohl jsem se s tím "dějinným optimismem" textu srovnat, protože rodiče mne strašili, že když se nebudu učit, skončím jako dlaždič. Další zákruty té cesty vedly přes poslech nedělní pohádky a rozhlasových her a konečně přes studium divadelní vědy - chtěl jsem se stát dramaturgem. Jako dramaturg rozhlasových her jsem se k mikrofonu dostával jen příležitostně, zlom nastal po roce 1989. Dnes pravidelně uvádím kulturně společenský internetový čtrnáctideník V Síti.

Vaše rozhlasová "nej"?

1. Rozhlasový listopad 1989 - jsem rád, že jsem mohl být "u toho" a že jsem v té době poznal mnoho lidí z rozhlasu, kterých si mohu vážit. 2. Festival Prix Italia - účastnil jsem se ho před třemi roky poprvé. Během jednoho týdne jsem si mohl udělat představu o stavu rozhlasové hry v Evropě i zámoří a osobně poznat kolegy z celého světa. 3. Rozhlasová hra Davida Zane Mairowitze Hříšné tango.

Co vás drží nad vodou?

Rodina. Neutuchající životní energie mého syna Kryštofa. Pár přátel. Zajímavá práce. A každodenní vědomí, že žiji v demokracii - na rozdíl od mnoha jiných v tomto státě totiž nezapomínám.