Projevovalo se u vás už v dětství to, čím jste proslul později a čemu se ve vašem případě říkalo "chuligánství"?
Já myslím, že jsem byl celkem slušně vychované dítě - jinak by se také rodiče zbláznili, byli jsme v rodině čtyři kluci. A to chuligánství? Tady je vždycky tendence posuzovat člověka podle toho, co hraje. Já jsem většinou hrál záporné postavy. A rád, jsou totiž barevnější. Kladná postava nikdy nemá takový prostor, třebaže může být v něčem sympatická. Záporná má ale bohatší repertoár. Ten zvrat asi přišel až tehdy, když jsem začal hrát Harryho Bedrnu v Takové ztrátě krve.

Ve škole vás údajně při hodinách zpěvu vyhazovali za dveře, protože jste moc křičel. Všiml si přesto někdo vašeho pěveckého talentu?
Mě hlavně nebavilo jednohlasé zpívání. Doma jsme zpívali všichni, táta psal krásné sbory, takže jsem měl praxi spíš ve vícehlasu. Jednoho dne si paní učitelka Rychtaříková zavolala maminku a řekla jí: "Nezlobte se, ale ten kluk nebude nikdy zpívat. Jednak o to nemá zájem a jednak zpívá něco úplně jiného."
Později jsem zase nerad zpíval šlágry, což zní hloupě, ale mně se nelíbily texty, které se v té době psaly. Až v Jiřím Suchém jsem poznal textaře, jehož písničky měly co říct.

V těch letech jste zpíval ve Státním souboru písní a tanců, ale i v Redutě nebo na plesech. Naučil jste se tehdy něčemu podstatnému?
V té době se všichni snažili zpívat jako Cortésové nebo Adamové. Nic proti nim, ale nebyla to moje parketa. Chtěl jsem zpívat tak, jak zpívám, a narážel jsem na různé kritiky, kteří tvrdili, že to, co vydávám, není zpěv. Ale mně to bylo jedno, považoval jsem se za muzikanta, mohl jsem klidně mlčet a hrát. Působení ve Státním souboru písní a tanců mi nedalo nic. Mám rád týmovou práci, ale ne fabriku. Můj odchod odtud byl spíš protestní. Měli jsme zpívat ruské oslavy Stalina, a to jsem odmítl s tím, že jsme československý soubor, a ne služka. Šel jsem na vojnu a ani mě to nemrzelo. Spíš už mě zajímaly menší party a třeba Reduta byla výborná v tom, že se tam s námi střídala různá malá tělíska, kterým šlo o dobrou muziku.

Vy jste se učil hrát sám?
Nejdřív jsem jako každý správný blázen chodil do houslí, ale v jedenácti jsem přešel na mandolínu a později na kytaru a na banjo. To už jsem se učil sám.

Jak jste se tedy "řemeslu" naučil?
Tím, že jsem se díval kolem sebe a poslouchal pana režiséra. I když ve vztahu k němu musí být člověk diplomat. Když vám říká "dejte ty ramena dolů", vysvětlete mu, že když bude chtít po hrbatém, aby se narovnal, taky to pro něj neudělá.

Jednou jste prohlásil, že vůbec nejinspirativnější je pro vás divadelní prostředí. Proč?
Já mám divadlo rád. Dokonce víc než film. Jednou jsem řekl kacířskou větu, že film není umění. Tam záleží na režisérovi, aby dobře sestříhal sedmi až dvanáctivteřinové záběry. Ale v divadle to musíte od prvního gongu až do poslední opony "odtáhnout". Cokoli děláte, ať dobře či špatně, je vidět, a diváci na to reagují.

Hrál jste v mnoha filmech. Obsazovali vás režiséři proto, že šlo většinou o filmy hudební?
Já nevím, na klíč k mému obsazování jsem ještě nepřišel. Třeba Vojta Jasný mě obsazoval podle hvězd. Vzal si můj horoskop a řekl, že do Rodáků patří Matuška. Ale asi jde o to, že režisér ve vás vidí typ, který si představuje. A já jsem byl typ trochu jiný než ostatní.

V únoru 1967 jste dostal svého posledního Zlatého slavíka, což mě přivádí k tématu vašeho pomyslného či skutečného soupeření s Karlem Gottem. Vaši příznivci se víceméně dělili do dvou táborů. Jak jste se k tomu vy osobně stavěl?
Karel Zlatého slavíka potřeboval, protože hostoval v Německu a byl "Goldene Stimme aus Prag". Byla to jeho image. U mě na to nikdo důraz nekladl. Karel je lyrický tenor a má své příznivce. Já jsem "šustrbas", moje písničky jsou trochu hrubšího zrna, takže mám širší a lidovější repertoár a také jiný druh a jinou skupinu fandů. Ale je zajímavé, že když zpíváme spolu, naši fanoušci se spojí.

Společně jste pro jeden silvestrovský program nazpívali i duet z Prodané nevěsty. Kdo s tím nápadem přišel?
Václav Hybš, aranžér a kapelník. Možná ho k tomu inspirovalo to, že vážení operní pěvci Jedenáctík a Karpíšek zpívali písničky jako Mám malý stan a podobně. Ale nedělali si z toho legraci, zpívali je jako operní árie. I my jsem to brali vážně, jinak by ten program nemohl dopadnout dobře. Účelem nebylo Prodanou nevěstu znevážit, ale odvést dobrou práci a překvapit diváky.

Přes své úspěchy a popularitu jste možná trochu nečekaně emigroval do USA. Důvodů jste měl asi víc, ale co vás k tomu bezprostředně přimělo?
Začali nás udávat z různých stran. Prostě už jsem toho měl dost.

Vašemu synovi bylo v té době devět let. Jak se vyrovnával s cizím prostředím a novými přáteli?
Pro něj to bylo nejtěžší. Trochu sice anglicky uměl, ve škole se domluvil, ale chováním spolužáků asi trpěl. Myslím, že do dvanácti let neměl vůbec žádné kamarády. Pak už se to přehouplo, se spolužáky ho spojily některé zájmy, a hlavně jsme postavili veliký dům, ve kterém měl celou jednu část pro sebe, takže se tam vešla spousta dětí. Některé z nich žily v trochu stísněnějších poměrech a rády k nám chodily. Jednou jich tam dokonce bylo šestadvacet. V Americe je takový divný zvyk, že děti nezdraví, neprosí, neděkují, ale tyto se postupem času začaly chovat úplně jinak.

Projevuje se teď u vašeho syna něco, co zdědil po vás?
Asi pravdomluvnost, tolerance a slušné chování vůči ostatním. Ale vy se určitě ptáte na zpěv a hudbu. Jeho zajímají technické záležitosti, je výborný přes počítače. Polovina lidí, které jsem v jeho společnosti poznal, studuje vesmírné inženýrství, třetina je už zaměstnaná v NASA. Ale velice dobře nám dovede nahrát i základy k některým skladbám. Těžko říct, čemu se bude věnovat, je mu třiadvacet. Nerad bych, kdyby letěl na Měsíc, ale pravděpodobně se technikou zabývat bude.

Jak jste se s odchodem z vlasti vypořádali vy?
Měli jsme spoustu práce. Z domova se špatně odchází, ale v USA je mnoho Čechů, proto to pro nás zase tak těžké nebylo. Udělali jsme první turné, které trvalo dva a půl měsíce, a koupili jsme dům. Tady bychom na dům dělali třicet let.

Říkáte, že se cítíte být Čechem. Možná i proto, že sem můžete kdykoli přijet. Vnímal jste to ale stejně i v době, kdy nešlo doufat v návrat?
Důležité bylo, že tady nastala ta proměna, a my jsme za tři roky byli zpátky doma. Když jsme odjížděli, byli jsme smířeni s tím, že už Čechy neuvidíme. Ale nikdy jsme nepožádali o americké občanství, dneska tam žijeme jako cizinci na zelenou kartu, přitom však máme stejná práva jako Američané, jen nesmíme volit prezidenta. Toho bychom ale stejně nevolili.

Podíváte-li se zpětně na všechny události tak, jak se vyvíjely po vašem odchodu až do dneška, jste spokojen s tím, co jste v tomto období udělal?
Nejhorší je, když je frajer sám se sebou spokojenej. Pro mě je nejdůležitější, že tu už nejsou bolševici. Po čtyřiceti letech mohou děti jet kdykoli kamkoli, svět se konečně otevřel. Ne každý si ale dneska tu možnost uvědomuje.