Zdeněk Šedivý je členem kolegia Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. V letech 1980 až 1985 byl šéfem československého vysílání Hlasu Ameriky a v následujících dalších pěti letech byl ředitelem československého vysílání v Mnichově.

Před více než 77 lety jste se narodil v Řevnicích u Prahy, maturoval jste v roce 1943 na obchodní akademii. Ovšem po maturitě nenásledovala žádná idylka, byl jste okamžitě totálně nasazen.
Patřil jsem do okresu Beroun, který měl tehdy všechny své studenty dát k totaleinsatzu. 17. března jsme už všichni odjížděli do severních Čech, do uhelných dolů. Měl jsem ovšem to štěstí, že jsem prakticky nikdy nefáral, pracoval jsem na silnici. Na podzim 1943 jsem se rozhodl, že uteču. Gestapo mě začalo pronásledovat, vystavili na mě několikrát zatykač, nicméně nakonec to všechno dobře skončilo.

O čem jste nejvíc psal?
Psal jsem o tzv. gestapismu, o mostecké policii, která byla v rukou komunistů. Psal jsem proti znárodněnému průmyslu a zpronevěrám, ke kterým docházelo především v báňském průmyslu. Jednou jsem spočítal, že od konce války se rozkradlo tolik uhlí, že by to byl vlak přes celou republiku. Samozřejmě - byl z toho soud.

Patřil jste k novinářům, kteří odhalili takzvanou mosteckou špionážní aféru.
Někdy začátkem listopadu 1947 jsem přišel na to, že mostecká rozvědka připravuje velikou akci, ve které budou nařčeni lokální funkcionáři národně socialistické strany ze špionáže a velezrady. Napsal jsem o tom článek, který vyšel 17. listopadu 1947. Bylo to krátce před známým sjezdem sociální demokracie, který se konal v Brně a kde byl odstraněn Zdeněk Fierlinger a jako předseda strany zvolen Bohumil Laušman. Klement Gottwald chtěl, abych byl souzený jako zrádce, protože jsem byl voják. Nakonec od toho upustil. Ale pro svůj "nepřátelský postoj vůči lidově-demokratickému zřízení" jsem byl vyloučen ze Svazu novinářů.

Vyjel jste směrem - Německo?
Na západ, samozřejmě do americké zóny, jenomže přechod přes Šumavu nevyšel a já jsem se rozhodl překročit hranice do východní zóny. Byli tam Rusové, kteří po nás stříleli a tak jsme šli zpátky na československé území a potom do Bavorska.

Věděl jste, že vás čeká lágr a pobyt, který jste asi těžko mohl odhadovat, nebo jste měl nějaké instrukce?
Na to jsem tehdy vůbec nemyslel, prostě jsem si říkal, že to nějak dopadne. Odvezli nás do Bamberku, do vily Richarda Wagnera. Jak víte, Adolf Hitler byl velkým vyznavačem Richarda Wagnera a ta rodina zase byla vyznavačem Hitlera. Tam bylo sídlo CIC. Druhý den ráno, když jsme se probudili, se mě jeden Němec zeptal: "Jestlipak víte, v jakém pokoji a v jaké posteli jste spal? To je pokoj Adolfa Hitlera."

Vy jste tehdy ale připravoval emigraci do Luxemburku...
To bylo o něco později, když nás odvezli do Oberurselu. Emigranti tomu říkali zlatá klec. Soustřeďovali tam politiky a vysoké důstojníky. Byl tam například generál Moravec. Josef Josten, se kterým jsem byl ve velmi přátelském styku, mně řekl: "Až přijedu do Luxemburku, tak ti vyjednám, abys mohl okamžitě odjet.". Dodržel slovo. Asi za měsíc přišlo pozvání od tehdejšího ministra spravedlnosti.

V únoru roku 1951 jste se ocitl v Mnichově ve Svobodné Evropě a začal pracovat jako redaktor. Byl jste autorem různých politických programů a dělal jste také hlasatele...
Svobodnou Evropu a celý ten originální tým dal dohromady Pavel Tigrid. A měl velice šťastnou ruku, protože všichni lidé, kteří tam byli, byli neobyčejně schopní žurnalisté, vzdělaní lidé. To byla samozřejmě doba, kdy Svobodná Evropa byla rozhlasovou stanicí neustále útočící proti komunistům.

V této profesi jste velice často cestoval, ale byl jste bez státní příslušnosti. Přinášelo to velké potíže?
Jistě, byl jsem bez státní příslušnosti a kdekoliv na hranicích se na mě dívali podezřele. Proto jsem se rozhodl zůstat v Americe. Po příjezdu do New Yorku jsem nějaký čas pracoval jako freelanced, bez jakéhokoliv úvazku, a hlavně jako hlasatel ve Svobodné Evropě. Současně jsem dělal v krajanském časopisu, ale také jsem byl komorníkem v jistém klubu bohatých Američanů. Současně jsem si podal žádost o místo do Hlasu Ameriky a byl jsem přijat. Mezitím mi ale prezident Eisenhower zkomplikoval život tím, že podepsal zákon, podle kterého se člověk bez státního občanství nemohl stát zaměstnancem federální vlády. Nakonec jsem sice v Hlasu Ameriky skončil, ale na zvláštní kontrakt, který mě doprovázel po dobu příštích čtyř let, než jsem se stal skutečně občanem Spojených států. Což se stalo 17. září 1960.

Přišel listopad 1989. Měl jste při první zprávě o tom, co se odehrálo v Praze na Národní třídě, pocit, že chcete žít v České republice?
To jsem neměl. Upřímně se přiznávám, protože dávno předtím jsem se rozhodl, že se nikdy nevrátím. To, že jsem změnil názor, způsobila smrt mé ženy. Já jsem potom přijel zpátky do Mnichova a můj bratr, který byl dvanáct let zavřený v komunistickém koncentráku v Jáchymově a v Příbrami, mě přemluvil, abych přijel do Prahy. Tehdy mě lidovci nabídli místo šéfredaktora Lidové demokracie.

Jste členem Kolegia úřadu vlády pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Jaký máte pocit z této práce a hlavně z jejích výsledků?
Kolegium představuje skupinu lidí, kteří se o vše zajímají, kteří publikují, já sám jsem publikoval tři knihy literatury faktu, které se týkají poměrů, jaké tady existovaly. Úřad vykonává nesmírně důležitou úlohu a je škoda, že naráží na odpor.