Vystudovala jste scénáristiku na FAMU a máte za sebou kromě jiných (Evo, vdej se!, Vrať se do hrobu) i velmi úspěšný scénář Díky za každé nové ráno. Přesto jste se po několika letech stala mediálně populární nikoli kvůli filmům, ale moderováním zábavných pořadů, zejména pak Banánových rybiček. Nemrzí vás to trochu?
Vůbec ne. Naopak to ukazuje, jak jsou na tom dnes filmoví scenáristi špatně. Jak do svých scénářů dávají roky práce, zkušeností, svou celou duši, talent a pak po nich pes neštěkne. Ono to bohužel dnes chodí tak - aniž bych chtěla snižovat svou televizní práci - že slavnější jsou ti, co hlásí, jaké bude počasí... Takže to beru jako určitý vývoj.

Nemáte pocit, že skrze televizní obrazovku profesionálně devalvujete?
Ne. Píšu každý týden dvacet stránek scénáře. Nezapomínám ani na film. Jenže ono napsat dobrý scénář je hrozně těžké. Momentálně mám hotové dva náměty, jsou i zájemci, kteří by je rádi natočili, ale vázne to pochopitelně na penězích. Také jsme napsaly spolu s paní Procházkovou šestidílný televizní seriál, vím, že se povedl, ale peníze opět nejsou. Respektive, ony vždycky chvíli jsou, pak zase chvíli nejsou, podle toho, jak se mění tvůrčí skupiny ve veřejnoprávní televizi - poněvadž chvíli je jedna, pak zase je chvíli jiná a tak podobně. Také mě pobavilo, že mi nedávno přišlo z České televize vyrozumění, že na projekt mám volná autorská práva, přestože je mám už čtyři roky, ale to tak život zkrátka přináší.

Působíte jako zkušená moderátorka, kterou hned tak něco nevyvede z míry. Stalo se vám přece jen někdy, že vás něco nebo někdo vykolejil?
Žiju s příjemnou představou, že nehlásím zprávy o vraždách nebo o tom, kdo odstupuje z vlády a že když se třeba něco nepovede, klidně to přiznám a přítomné publikum před kamerami to přijme. Co mě ovšem děsí, je obava, abych správně řekla jméno člověka, kterého zvu jako hosta. Paradoxní je, že čím víc ho znám, tím pravděpodobnější je, že to zvořu. Takže si třeba říkám, vím, že přijde Helenka Růžičková, nesmím říct Vondráčková, i když mi to pořád naskakuje a samozřejmě to nakonec ve finále stejně divákům oznámím špatně... Nebo docela nedávno měl přijít Petr Novotný a my si začali tykat, že se jako představíme a já mu klidně povídám - těší mě, já jsem Petr. To ho, musím říct, dost odrovnalo. Každý máme něco, tohle jsou holt moje výpadky.

To by byly slabiny. A v čem jsou pro vás Banánové rybičky přínosem?
Počítala jsem to - celkem jsem přivítala v pořadu stodvacetosm hostů. Přičemž mně nejde jen o volně plynoucí talkshow, ale chci po lidech historky a zároveň pointu, jakousi katarzi, tedy nejen zábavu, jde mi o hledání žánru, vhodné formy povídání s nimi. Často jsou to velmi rozdílní lidé - a zkoušet je sladit v duchu pořadu, to je zajímavá zkušenost. Také jsem se pokusila vtělit "rybičky" do knihy, která brzy vyjde. Je to vlastně řada fejetonů, historek, z nichž mnohé se do pořadu ani nevešly.

Jaká je sledovanost Rybiček?
Přes třicet procent, což si myslím, že není tak špatné. Takže děkuji divákům.

Jak se jako scenáristka díváte na úroveň dnešních českých filmů? Líbí se vám práce vašich kolegů?
Je mi sympatický pohled Honzy Hřebejka. Má ve filmech kus laskavosti, která mi libě zní, a také profesionálně jsou jeho scénáře solidní, není v nich faleš. Ale jsou moc komorní - tematicky malé, já miluju ságy, pořádný rozmach. I třeba velké komedie, postupně rozplétané, zajímavě kombinované a tak. Ale to samozřejmě stojí víc peněz. Naši filmaři teď, zdá se mi, točí hodně levně. V jejich filmech kupříkladu postrádám kompars. Já když vidím prázdnou ulici, po níž jde hrdina, chce se mi plakat. Nejde o komornost příběhu, ale jaksi komornost celé atmosféry a filmu vůbec - to je právě záležitost levnoprojektu. Zaujal mě nedávno také Kanárek, kterého mnozí, i kritici, přešli dosti rychle. Mně připadal zvláštní, s nevšedními nápady, četla jsem v nich určitý talent. Potřeboval samozřejmě výrazně dramaturga, jeho autor sděloval zbytečně některé věci, které při svém mládí sdělovat nemusel, chtěl ukázat, jak je chytrý a tak. Ale zdálo se mi, že nabídl i něco nového, měl jiskru.
Ona tahle omezenost podmínek, tvrdé ekonomické reality není jen výsadou Čechů. Podobně jsou na tom Maďaři, Holanďané, Italové - i když se snaží asimilovat i v jiném prostředí. Celá Evropa - respektive filmaři, ale nejspíš i výtvarníci nebo zpěváci, tvoří v určitých limitech. Snad jen Poláci se nad to umějí víc povznést, ale ti mají hodně jinou mentalitu - a ta je mi mimochodem dost blízká...

Svobodomyslnost, spousta aktivit - literární, televizní, filmové, vedení časopisu, to je docela slušné vytížení. Jak se na to dívá vaše rodina?
No, jestli ta otázka je míněna tak, zda mé děti očekávají, že přijdu večer domů, členové rodiny mi předloží své problémy a já jim buchty, které jsem odpoledne udělala, tak to tak není. Děti s tím nepočítají, ale ony naštěstí neznají jinou normu - protože to tak prostě u nás nikdy nebylo. Můj tatínek místo aby ze mě chtěl mít dceru coby spořádanou ženu v domácnosti, mi nosí nadšeně vystřižené články z novin o Banánových rybičkách a tak. Ovšem jinak doma moc populární nejsem, manžel se dívá na mé pořady jen velmi příležitostně, děti vůbec, platím za nespolehlivou osobu, která má ovšem většinu praktických věcí zařídit. Dcera mi nadává, že má po mně ty nejhorší vlastnosti, včetně nespolehlivosti a nedržení slibů a syn se mnou radši ani nechodí ven.

Patříte k té dnes nepříliš typické rodině, která žije se svými starými rodiči. To už není moc moderní...
Není. Ale považuju to za obrovský klad. Moje děti totiž ví, co je to starý člověk. Ví, že si zasluhuje úctu - zatímco běžným zvykem současné rodiny je spíš dávat všechno jen dětem. Jenže staří lidé jsou stejně bezbranní a zasluhují si totéž. Navíc v sobě mají neuvěřitelné množství tolerance, moudrosti i vzdělanosti. Mají už všechno za sebou, není v nich žádný osten vůči něčemu. Když má dcera přišla po osmnáctých narozeninách domů tetovaná, chvíli jsem váhala s reakcí. Načež přišel můj otec a pravil - no to je nádhera, strašně ti to sluší. A bylo to.