Jak se Horníček mohl stát švagrem Julia Fučíka

Vzpomínání Miroslava Horníčka připravuje pro první čtvrteční Kolotoč v měsíci redaktor Jan Hůla. Ten také z literárního zpracování vzpomínek, jež vydal v nakladatelství Formát pod názvem Zpověď na konci cesty, vybral pro čtenáře Týdeníku Rozhlas vyprávění o některých Horníčkových krásných přátelstvích.

Abyste neviděl ty konce...
Ty jsem nikdy nezažil, když jsem druhý den přišel, už bylo po večírku. Byly to veselé večery, kde jsem asi poprvé nasával zvláštní atmosféru rozpustilého herectví. Ono se tomu říkalo bohémství, ale myslím, že to není to správné slovo.

Zamiloval jste se někdy do nějaké subrety?
Ne, ne, ale miloval jsem jednu dívenku od divadla, to mi bylo devět, deset let. Tak jsem ji miloval, že jsem se ji bál potkat. Byla to sestra Julia Fučíka. Kdybych vydržel v té lásce, mohl jsem mít za švagra národního hrdinu. Fučík byl rozporuplná osobnost. Po pětačtyřicátém roce jsem o něm napsal a režíroval pásmo. Vyšli jsme z Reportáže psané na oprátce a Pepík Šmída, režisér Větrníku, mi řekl: Udělej z toho představení. Splnil jsem jeho přání. Fučíka hrál Zdeněk Řehoř a jedna kolegyně zpívala krásné ruské písně. Gusta Fučíková mi přinášela různé články svého muže ze střední Asie, které ještě nevyšly tiskem a já jsem je využil k divadelní montáži.

Jak se vám spolupracovalo s Gustou Fučíkovou?
Ona byla velice ochotná, laskavá a vstřícná. Velmi mi pomáhala tím, že mi ty materiály dodávala. I když měsíc po premiéře napsala článek, v němž pásmo odsoudila. Velice se však mýlila, protože spletla dohromady Honzlovu dramatizaci Reportáže psané na oprátce a naše představení. Napsala, že viděla Honzlovu inscenaci Reportáže psané na oprátce, v níž hrál Řehoř a Horníček, což byl naprostý nesmysl. Prostě jsem se tehdy Gustě Fučíkové nezavděčil.

Asi vaše představení vůbec neviděla...
Viděla, ale zmýlila se. Už to měla zřejmě nějak popletené, protože já jsem Honzlovo představení vůbec neviděl, natož abych v něm hrál. Podobně na tom byl Zdeněk Řehoř.

Setkal jste se někdy s Juliem Fučíkem?
Nikdy. Znal jsem ho z vyprávění Jana Wericha. Mám dokonce na chatě vystavenou fotku, kde jsou v Moskvě vedle sebe na Rudém náměstí Jan Werich, Jaroslav Ježek a Julius Fučík. Werich měl k němu kladný a vstřícný vztah. Říkal, vždyť i ta jeho přezdívka profesor Horák svědčila o tom, že to byl kluk, který hrál takovou uličnickou hru. To nebyla z jeho strany odpovědná odbojářská činnost, myslel to však všechno velice upřímně. Werich ho také nepodceňoval ani neodsuzoval. Jenom upozorňoval na jeho klukovskou hravost. Werich také říkal, že to byl kluk v tom nejlepším slova smyslu, vždycky s ním byla obrovská zábava.

Pane Horníčku, když se tak rozhlížím po vašem pokoji, tak vás tady vidím na fotografii s ministrem kultury Pavlem Dostálem. Vy se spolu dobře znáte?
Každý herec by měl znát svého ministra. Přiznávám, že jsem se neznal třeba osobně se Zdeňkem Nejedlým. S Pavlem Dostálem se však znám už více než třicet let.

To přátelství má tedy svou historii...
Ano, v dobách, kdy ještě nejen, že nebyl ministrem, ale nesměl vůbec nic, se mnou jezdil po zájezdech. Dělali jsme Dobře utajené housle a Pavel Dostál nám pomáhal stavět kulisy. V té době jsem hrál v Olomouci své představení Kantor Barnabáš a žáci darebáci s bratry Traxlery a Hedou Hoškovou. Kulturní referentka mi tehdy před představením říkala, že Dostálovo jméno nesmí na jevišti padnout. Uklidnil jsem ji, že jeho jméno skutečně nevyslovím. A tak jsme hráli, hráli a Petr Kozel, který představoval jednoho ze žáků darebáků mi ke konci hry říká: Pane magistře, nepíšete teď něco nového? A já jsem odpověděl: Ano, ano, píšu nový román: Jak jeřábník Pavel dostál svému slovu. Takže jsem Pavla Dostála přímo nejmenoval, ale jeho jméno přesto na jevišti zaznělo.