číslo 31/2000
vychází 17. července

Titulní strana

Věra Chytilová: Chyby jsou inspirativní

Jste pořád v pohybu, neunavuje vás to?
Snad trochu víc než kdysi, zatím to není nejhorší. Ale člověk nikdy neví...

Vy ovšem máte stále spoustu plánů, nápadů, které chcete uskutečnit.
To jo, ale doba je taková, že moc nepřeje ani sebedelšímu životu.

Jenže vám doba vlastně nikdy nepřála, musela jste se s ní utkávat - a přesto jste natáčela filmy. Nebo snad ne?
Problém je v tom, že se s ní utkávám pořád, jen dřív to bylo možná jednodušší. Tehdy šlo o boj s blbostí, dnes je to opět boj s blbostí. Jenže uprostřed naprostého nezájmu o kulturu.

Čí nezájem máte na mysli?
Hlavně státu, z této strany nemá film vůbec žádnou podporu.

Ale přesto se dá říci, že česká kinematografie neumřela. Ani vaše filmové aktivity ne.
Jistě, navzdory potížím a překážkám se nakonec vždycky vyrojí takových deset filmů. Čeští filmaři se zdají být neutlučitelní. A to je právě ta zrada: slouží to totiž jako důkaz, že stát nemusí podporovat film, protože se stejně nějak prosadí sám. Ovšem jak, za jakých podmínek ta tvorba existuje, jak se skutečně může rozvíjet - o tom se už nemluví. To se jenom kritika diví. Přitom shánění peněz znamená velkou ztrátu energie. Nemluví se ani o tom, jak je postaráno o talentované začínající filmaře. Skrze jejich možnosti se vlastně likviduje budoucnost filmu. Jako všude, vyhrávají spekulanti.

Myslíte ty, kteří točí nebo produkují jen filmy, na nichž se dají trhnout velké peníze?
Ano, spekulanti s filmem, ti, kteří shánějí peníze na takzvaný zaručený zisk.

Během let jste dostala za své filmy spoustu různých cen. Vzpomínáte zvlášť na některou?
Přiznám se, že ceny se mi do paměti vryly leda pokud byly peněžité. Nedivte se, jen za ty peníze jsem mohla postavit dům. Daly se získat hlavně na malých filmových festivalech, tam byla pro vítězné tvůrce vždycky připravena slušná suma. Například Sedmikrásky, odmítnuté Benátkami jako nezajímavý film, získaly velkou cenu Bergama - 5 milionů lir - a posléze udělaly kariéru na celém světě, hlavně ve Francii.

Léta budíte dojem, že když vám o něco jde, dokážete jít sveřepě za svým a nebojíte se rizika ani nejistoty. Opravdu to tak je?
Pokud se někdy bojím, nemyslím si, že je dobré to dávat najevo. To za prvé. A za druhé - co je jisté? Jedině smrt. To jsem už řekla ve Faunovi. A risk je jak známo zisk. Přežila jsem různě nebezpečné epochy. Doba je vlastně pořád nebezpečná, jenže my neumíme domyslet jak. Za války nás ohrožovalo gestapo a bombardování. Při osvobození znásilňovali ruští vojáci mladé holky, takže mě rodiče schovávali. Za totality mě zas vyslýchali estébáci, chtěli mě i zavřít.

Měla jste štěstí, nebo vás zachránila vaše neústupnost?
Od nich to bylo spíš vydírání: buď uděláte, co chceme, nebo vás zavřeme. Řekla jsem jim, tak mě zavřete. A oni mě nezavřeli, opravdu to byla naštěstí jen výhrůžka.

Jako mladá dívka jste dokázala jednoho dne odejít z atraktivního prostředí, do nějž vás přivedlo manželství s fotografem Karlem Ludwigem, a začít dělat něco pořádného. Přitom umělecká bohéma, v níž jste se pohybovala, musela být lákavá a navíc o vás stála...
Mohla jsem tam existovat jen jako taková hezká holka. To mě neuspokojovalo. Nejtěžší však bylo rozhodnout se, odstřihnout od dosavadního života. Zvláštní na tom je, že je to těžké i tehdy, když s dosavadním životem nejste spokojená. Vždycky je asi nejtěžší překonat zvyk. O tom je nakonec můj film Strop.

Kterého z vašich neuskutečněných záměrů je vám nejvíc líto?
Víc mých filmů šlo pod stůl a bylo mi líto každého. Například toho o Boženě Němcové, jmenoval se Tvář naděje. Napsala jsem jej už počátkem sedmdesátých let a o dvacet let později se k němu vrátila. Vypadalo to nadějně, už jsem měla začít točit, ale díky Václavu Marhoulovi z toho sešlo. Teď mám taky jeden beznadějný scénář. Jmenuje se Linka Praha - Jeruzalém a dotýká se náboženských předsudků. K napsání tohoto scénáře mě inspirovali v Izraeli, ale pak požadovali, aby film nekončil tragicky. Tragického už prý bylo dost. Nemám ráda podmínky, které berou tvůrčí svobodu. Pokud chcete něco udělat, musíte se cítit svobodný.

Brzy začnete natáčet nový film, Co o něm můžete prozradit?
Všechno, proč ne? Ta látka se táhne už několik let. Marně jsme sháněli peníze, tak jsme se posléze rozhodli pro video. Ani Česká televize nás nepodpořila, protože jsou tam nudisté, a to se jí zdálo riskantní. Film je o tom, jak moc je člověk člověkem, a ne opicí. Taky o štěstí a svobodě. Bolek Polívka hraje hlavní roli, vlastně dvojroli. Takže to zas tak riskantní není.

Když začínající režisér začne natáčet dokumenty a pak přejde na hraný film, už se k dokumentu málokdy vrací. Vy však celý život točíte souběžně dokumentární i hrané filmy. Proč?
Nikdy jsem nechápala dokument jen jako předstupeň k něčemu jinému, je to pro mě vážná práce a taky nezbytný studijní prostředek. Zaručuje totiž neustálý kontakt se skutečností. Děláte-li pořád hraný film, žijete ve světě fikce. A mohli byste v té fikci úplně zabloudit a ztratit pojem o skutečnosti, jak se to děje některým politikům.

Při práci kolem sebe vytváříte přátelská společenství. Třeba k členům divadla Sklep nebo k Bolkovi Polívkovi a jeho ženě Chantal. Zůstávají tyto vazby i později?
Zůstávají. Často proto, že pokračuje i naše spolupráce. Když mě někdo zaujme, mám touhu s ním spolupracovat. Je li to herec - a většinou o herce jde - chci ho mít ve svém filmu.

Zaujal vás v poslední době někdo z mladých filmařů?
Učím na FAMU a o mnoha zajímavých mladých lidech vím. Zatím ale nedostali moc příležitostí, aby mohli dělat. Je mi jich líto, protože nemají tolik možností jako my v době, kdy byl film ještě "nejdůležitější ze všeho umění".

Jak říkal Lenin...
Ano, bohužel to říkal Lenin. My jsme tak infantilní, že film dnes není nejdůležitější - možná i proto, že to řekl Lenin...

Některé vaše filmy - třeba Faunovo velmi pozdní odpoledne nebo Pasti, pasti, pastičky - budí dojem, jako byste měla mužských plné zuby...
Zřejmě u mých filmů sledujete jen děj. Ale schválně: Řekněte, z kterého filmu vyplynulo, že výrazně fandím ženám?!

To je fakt, nevzpomenu si.
Jako žena sice vycházím ze svých zkušeností, ale přitom pokaždé mi jde hlavně o téma. Ovšem na povrchu musí být dostatečně atraktivní příběh. Většina filmů dnes dělá z diváků jen voyeury; já bych je však ráda přiměla k uvažování o vlastních problémech. Říkáte, že jsem na muže zlá, ale třeba právě po zhlédnutí Faunova velmi pozdního odpoledne za mnou někteří muži chodili a nadšeně vykřikovali: Ano, já jsem Faun! Například jeden řezník ani nechtěl zaplatit: "Kvůli Faunovi nic!" Pravda, někteří muži byli na film naštvaní, prý se jim jejich manželky smály, že jsou přesně stejní hypochondři jako hrdina filmu. Jenže ten film je ve skutečnosti nejen o tom, ale o něčem docela podstatnějším: o stárnutí, o marné snaze zastavit čas, o strachu ze smrti, o tom, co jsme vlastně se svým životem udělali.

Mimochodem, jak snášíte vlastní stárnutí?
Jako každej, blbě. Jeden můj starý strýc mi řekl: Věro, stáří je strašné. Snad jen první fáze stárnutí, kdy s vámi přestane mlátit sex, je skvělá, protože už pak jste nezávislejší a taky neztrácíte tolik času. Ale potom je to asi horší. Stárnutí pro mne především znamená nějak se dokázat vyrovnat s případnou nemohoucností.

Umíte si představit, že přestanete dělat filmy?
Umím. Nikdy mi nebude stačit jen jeden, jakkoliv dlouhý život. Nikdy nepřečtu všechny knihy, které bych chtěla přečíst, ani ty, které jsem si koupila. Dnes už bych mnohdy docela ráda s filmem přestala, jak mě to štve. Mám ráda přírodu a nakonec si dovedu docela dobře představit, že bych dělala něco jiného. Žila jsem v dětství na venkově, příroda má pro mne jeho vůni, ráda i vařím, zavařuji, pracuji na zahradě. Ale myšlenky jdou, a tak mě vždycky zase něco napadne...

Hodně se věnujete vnučce Aničce, máte z ní radost?
Mám štěstí, že dcera - její máma - potřebuje někdy mé služby. Anička je krásná a nadaná holčička. Vůbec mi velmi záleží na rodině. Je to základ mého permanentního pocitu štěstí. S rodinou jsem silná.

Řekla jste jednou, že vaší doménou je chyba. Jak jste to myslela?
Že mě chyba baví, skrývá se v ní tvůrčí moment. Celý život jsem obklopena precizními muži; můj muž byl velmi precizní, syn je v tom po něm. Můj bratr, další puntičkář - to má zas po otci - vždycky když přijede, otrhá mi žluté listy na kytkách. Ale ty suché list jsou barevně tak zajímavé! Líbí se mi i kopřivy. Nechci dokonalost, chci, aby to žilo. Všichni okolo asi dost trpí mou existencí. Možná jsem z kukaččího vejce, ale nejsem schopná být precizní. I kdybych chtěla sebelíp uklidit, prostě to nedokážu. Myslím, že to mám prostě v genech. Na co sáhnu, je neperfektní. A nejhorší je, že mi to nevadí.

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto: Jarka Šnajberková