S Petrem Zahradníkem hovoří Antonín Zelenka

Čtyřiatřicetiletý muž - ekonomický odborník, kterého můžeme často vidět na televizních obrazovkách a slyšet v Českém rozhlasu - působí velice skromně, až plaše, a má noblesní, džentlmenské vystupování.

Ve druhé polovině 80. let jste absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, zahraniční studia přišla později, po listopadu roku 1989. Kde všude jste studoval?
Měl jsem štěstí. Dva roky poté, co jsem skončil pražskou Vysokou školu ekonomickou, přišla sametová revoluce a otevřel se prostor pro ty, kteří chtěli vycestovat do zahraničí. Já jsem nelenil a v roce 1991 jsem vyrazil směr Londýn na tamější fakultu Queens Mary and Westfield College. Studoval jsem aplikovanou ekonometrii a to byla moje první zkušenost se zahraničním pracovištěm. Do té doby jsem netušil, jak se ovládá osobní počítač, neřkuli jakým způsobem se využívají všechny různé textové a jiné programy typu Word, Excel a podobně. Na jaře roku 1992 jsem byl přijat na studium na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde jsem strávil osmnáct měsíců a současně jsem pracoval ve výzkumném centru Světové banky, která sídlí sice ve Washingtonu, ale to výzkumné centrum je rovněž lokalizováno v New Yorku. Následně poté jsem přesídlil do Belgie, protože jsem tesknil po starém kontinentu, který je blíž domovu, a strávil jsem nějaký čas na katolické univerzitě v Lovani a poslední štace v zahraničí byla v Lucembursku, kde jsem pracoval na Institutu pro evropské a mezinárodní vztahy, což je jakési poradní centrum pro lucemburského předsedu vlády, kterým v té době byl pozdější předseda Evropské komise pan Jacques Santer. Poslední lokalitou v zahraničí byl Institut pro aplikovaná studia, kousek od Vídně, to je institut, který je spojen s Organizací spojených národů a řeší globální interdisciplinární problémy. Tím jsem v roce 1995 zakončil svoji zahraniční anabázi.

Měli to jednodušší ekonomové, kteří sídlili v Prognostickém ústavu, ze kterých se pak rekrutovali noví polistopadoví politici? Musel jste pracně shánět některou trezorovou literaturu?
S literaturou to bylo velmi obtížné a mám pocit, že právě v té době, mám na mysli konec 80. let, Prognostický ústav sehrál velice pozitivní roli. Je dobré si uvědomit, že ještě krátce po Palachově týdnu, to znamená v únoru roku 1989, byla přijata vyhláška, která zakazovala kopírovat a cyklostylovat zahraniční literaturu, protože ta byla považována za reakční. Nicméně krátce po revoluci naopak byla Česká republika v ohromném kursu a jak čeští krajané, tak všemožné instituce posílali do České republiky hromady kvalitních učebnic a koneckonců i méně kvalitních učebnic, takže bylo těžké si vybrat. Co se týče role tehdejších představitelů či pracovníků Prognostického ústavu, je to velká otázka. Mám pocit, že ti lidé přímo toužili po nějakých politických funkcích, což nebyla moje ambice. Já jsem v té době cítil, že se mám ještě hodně hodně co učit, takže jsem se nechtěl vydat touto cestou.

V letech 1987 až 1991 jste působil jako vysokoškolský učitel. Jak na tuto profesi vzpomínáte?
Myslím si, že jak tehdy, tak v současné době není toto povolání doceněno tak, jak by mělo být z hlediska náročnosti, která je s ním spojena. Na druhou stranu ani na Západě řadoví učitelé nepatří zrovna mezi bohaté občany. Já jsem to období 1987?1989 vnímal jako intenzívní přípravu na něco, co by zřejmě mělo nastat, ač jsem samozřejmě netušil kdy. Jako velmi nešťastné považuji to, že učitelé si musí dovydělávat v profesích, které nemají s učením, případně s pedagogickou činností vůbec nic společného. Na straně druhé považuji za velice užitečné, pokud se učitelé, zejména na středních a vysokých školách, mohou podílet na nějakých výzkumných úkolech, pokud publikují, pokud jsou jinak veřejně činní. Například můj profesor na katolické univerzitě v Lovani byl respektovaný poslanec liberální strany Belgie, ale zároveň hojně publikoval v tisku, například ve Financial Times. Myslím si, že učitelé, kteří nezkoušejí nějaké související aktivity a stěžují si na svůj osud, by se možná měli zamyslet sami nad sebou, ale ti, kteří skutečně nemají nějaké jiné možnosti, tak to je spíš důvod pro zamyšlení ze strany státu.

Co říkáte názoru, že Centrální banka a její restriktivní politika, úrokové sazby, podvazují českou ekonomiku?
S tím vůbec nesouhlasím, mám pocit, že na vině jsou spíše ony tzv. strukturální a institucionální problémy. Myslím si, že stávající výše úrokových sazeb rozhodně není nikterak prohibitivní, bránící hospodářskému růstu. Hlavním břemenem je to, že kvalita úvěrů v bankách je strašlivá. Každý třetí úvěr je špatný či dokonce nedobytný, a to samozřejmě úrokové sazby neovlivní. Je zapotřebí se ptát, jak je možné, že v bankách je disciplína při udělování úvěrů takto hrozivá. Při odpovědi na tuto otázku nelze pominout průběh privatizačního procesu a důslednost, s jakou byl proveden.

Byl jste i redaktorem časopisu Ekonom, zodpovědným za peněžní rubriku. Stalo se vám někdy, že někdo z politiků reagoval na to, co jste zveřejnil?
V Ekonomu jsem působil na začátku 90. let. V té době bylo módou a nepsaným konsensem, že tiskoviny držely basu s tím, jakým způsobem byl průběh ekonomické i politické transformace koncipován. Kritika v té době prakticky neexistovala. Osobně jsem nikdy v životě žádný tlak nepocítil. Jak jsem později zjistil, ten tlak přišel až o nějaké dva, tři roky později, a to už jsem s novinářským řemeslem neměl vůbec nic společného.

S Václavem Klausem, jste se setkal už před revolucí. Dovedete si představit, že byste s ním dnes diskutoval o ekonomických problémech?
Jsem pravidelným účastníkem seminářů, které pořádá Centrum pro ekonomiku a politiku, jehož duchovním zakladatelem je právě Václav Klaus. V současné době ale nemám příležitost s ním komunikovat.

Ale v minulosti ty možnosti byly.
To bylo právě v době, kdy pan Klaus působil ještě v Prognostickém ústavu, a v podstatě jeho zásluhou jsem měl možnost dostat se ještě s kolegou Miroslavem Singrem na svoji první zahraniční konferenci do Maďarska. V současné době se spíše kloním k názorům, které zastává Centrální banka, případně jiní ekonomové a analytici, a ty panu Klausovi asi nejsou úplně nejpříjemnější.