Do jaké míry odpovídají tyhle drsné typy vašemu osobnímu temperamentu a charakteru?
Sám sebe asi člověk těžko může popisovat, ale já v pravdě nejsem takový, jaké role hraju. Spíš bych řekl, že čím jsem starší, tím se stávám opačnějším typem člověka - přemýšlivým, zádumčivým a romantickým. Když jsem v jednom rozhovoru uvedl, že jsem nejvíc toužil hrát Romea, dotazující se podivil. S charakterem člověka nemá role mnoho společného. Je známo, že největší čeští komici patřili v civilu k nejsmutnějším lidem. A naopak. Mě na DAMU učil pan Voska, který byl považován za klidného, mírného, lehce melancholického člověka - a vůbec to nebyla pravda.

Magii divadla jste díky své mamince - herečce - poznával již od dětství. Čím vás tehdy divadlo fascinovalo a co se od těch dob ve vašich pocitech změnilo?
Co mě úplně poprvé nejvíc fascinovalo, byla vůně divadla. Dřív se - na rozdíl od současnosti - zásadně používala opona. A já si pamatuju - to mi mohly být tak tři čtyři roky, že když se zvedla, zavanul do hlediště takový zvláštní odér prachu a šminek. Tu tajuplnou vůni zákulisí si dodnes živě vybavuji. V divadle jsem vyrostl, takže jsem byl odmalička v šatnách, většinou s herečkami - oslovoval jsem je teto - a ty také tak zvláštně voněly: ještě dlouho po válce se používaly staré německé šminky - Leichnerky - a odličovalo se kakaovým máslem, které jsem toužil jako dítě strašně ochutnat. Tenhle čichový vjem se z divadla skoro vytratil. Dnes divák vejde do hlediště a kouká se na otevřenou scénu. To je škoda, divadlo má být podívaná a překvapení, a ten první tajemný vjem, když se zvedá opona, k němu patří.

Na svém rozhlasovém kontě máte již téměř padesát titulů. Ve vašem dynamickém hereckém projevu má přitom velký význam pohyb, tělesnost. Nevadí vám, že mikrofon vaše výrazové prostředky omezuje pouze na ty hlasové?
Pohyb je jen jedním z projevů energie, kterou investujete. Když herec přijde na jeviště a takzvaně aktivně stojí a nic nedělá, stejně diváci přemýšlejí - co se tomu člověku děje. V rádiu se sice nehýbete, ale energie, která z vás tryská, je stejná, jako kdybyste chodil. Staří rozhlasoví režiséři - ti hodně dobří,s některými jsem měl tu čest pracovat - říkali: "Uvědom si, že se těžce zvedáš, jdeš..." To není jen záležitost nádechu a výdechu, ale například i představy, že za sebou máte jízdu na koni, nebo že jste absolvoval hrůzný zážitek a někam běžíte, někomu ho vykládáte... To všechno se do repliky musí dát. Takže pohyb vlastně v rádiu nemizí, i když se v něm nepoužívá.

Hrajete někdy i mimo scénu, ve svém civilním životě?
No to víte, že ano. To je podobné, jako kdybyste se zeptal chirurga, jestli v restauraci při večeři myslí na operaci, nebo ne. Určitě by odpověděl ano. Herec, který se cele věnuje svému povolání - což je, troufám si říct, valná většina herců - na své hraní myslí pořád. Když mám před sebou večer těžké představení, tak už ráno při čištění zubů prožívám napětí a snažím se proniknout do pohybové kultury své postavy. Pamatuji se, že když jsem hrál v Městských divadlech pražských Lermontovova Arbenina, tak sotva jsem se probudil, už jsem se choval tak trochu jako ruský kníže. Nebo jsem si alespoň myslel, že se tak chovám. I v tramvaji jsem stál jinak. Možná to nebylo vidět, ale vevnitř jsem to tak cítil.

Celý život pracujete s emocemi, ovládáte je. Stane se vám někdy, že ony ovládnou vás?
To je opravdu na herectví kouzelné - že ovládáte emoce lidí. Když stojíte v Národním divadle, hrajete pro 800 lidí a oni na váš - když to řeknu pejorativně - "povel" jsou zticha, nebo jsou dojatí, nebo se smějí. To je ohromné a vzrušující. V tomhle má herectví velmi blízko k magii a čarodějnictví. A možná právě proto, že takto dennodenně s emocemi pracuji, občas se mnou pořádně zacloumají. Něco podobného jsem zažil zrovna včera. Doma jsme se se ženou a dcerou dívali na Primu, na pořad Sauna. Byl o leukémii a dárcích kostní dřeně. Uváděl ho Honza Musil, který sám leukémii má. A my jsme pokorně seděli a tiše plakali. Mně i mé ženě na rakovinu zemřela téměř celá rodina. Když v pořadu vystoupili i ti šťastní, kterým byl někým zachráněn život, všichni tři jsme měli slzy v očích a nestyděli se za ně.

Zmínil jste se o své dceři. Vím, že se po střední škole hlásila na DAMU, ale nakonec přece jen šla studovat něco jiného. Nicméně - nezůstala v ní touha po divadle?
Myslím, že ne. Spíš než opravdový zájem ji tenkrát k tomu přivedlo to, že jí divadlo v jejích sedmnácti imponovalo. Dnes už jí je čtyřiadvacet a její život se ubírá jiným směrem - vystudovala jazyky a nyní na filozofické fakultě studuje sociální práce. Přesto si o ní neskromně myslím, že herecké předpoklady v sobě má a asi po mně zdědila i určitý druh exhibicionismu. Oboje ale nejspíš není tak silné, aby se divadlu věnovala profesionálně.

Již jedenáct let učíte na DAMU. Co vás k téhle práci přitahuje?
Když jsem končil divadelní fakultu, tehdejší profesor pohybové výchovy Karel Bednář mi nabízel, abych tam šel učit jako jeho asistent. Kdysi jsem tancoval, kulturu pohybu vyznávám a přiznávám, že kdybych tehdy neodešel do libereckého divadla, asi bych býval na škole zůstal. Když jsem pak za několik let získal angažmá v Praze, opět jsem se o školu začal zajímat: chodil jsem na předváděčky, do DISKU... Můj viditelný zájem přivedl v revoluční polistopadové době studenty DAMU k tomu, že mě navrhli do seznamu lidí, které by rádi viděli jako své učitele. Učení mě velmi baví. Jisté zkušenosti z divadla za těch 28 let přece jen mám a rád bych předal studentům i to, co jsem sám slýchal od svých kantorů - především Václava Vosky a Vlasty Fabianové, ale také od dalších velikánů herectví, s nimiž jsem se na DAMU setkal - Hrušínského, Vejražky, Sklenčky, Nedbala... Navíc jsem měl štěstí i na řadu vynikajících režisérů - například na Miroslava Macháčka. - To, co člověk těmhle lidem "ukradne", to má pak za povinnost předávat dál. A také učím rád proto, že díky tomu nekamením a neblbnu - nebo si alespoň myslím, že ne. Pohybujete se mezi lidmi, kteří by mohli být vašimi dětmi, ale připadáte si, jako byste sám byl ještě nedávno na škole.

Jaká je podle vás dnešní studentská generace?
Vždy jsem byl zastáncem toho, že mladí lidé se nemění - akorát, že my jsme v šedesátém osmém měli dlouhé vlasy a oni dneska mají vyholené lebky. - Teď ale s hrůzou zjišťuji, že to není pravda, že se mění. Za našich dob jsme si jako studenti třeba nedovedli představit, že budeme dělat něco jiného než divadlo, a také jsme k němu všichni šli. Dnes půlka mých studentů zůstává v Praze a diletuje v dabingu, v reklamách... Já jim to nevyčítám, ale líto mi to je. Když dostanou nabídky z oblastních divadel, mnozí je odmítají proto, že nechtějí z Prahy. To za nás neexistovalo. Já jsem nastoupil do svého prvního angažmá v Liberci za tisíc korun hrubého a týden před gáží jsem žil na dluh. Rodinu jsem zakládal do divadelní ubytovny ve sklepě. Věci do domácnosti jsme si se ženou pořizovali až v průběhu manželství a první auto jsme měli teprve po patnácti letech. I když jsme byli oba vysokoškoláci, byli jsme chudí. Finanční podmínky v mimopražských divadlech dnes jistě horší nejsou. Jen ta touha hrát v divadle je nejspíš u dnešních mladých slabší. Pravda - moderátor je placený lépe než divadelní herec.

Vy jste nikdy neměl nutkání uplatnit se jinak - třeba v politice? Po listopadu tak učinili mnozí herci.
Tehdy jsem byl také osloven - zda nechci jít do České národní rady. Jenže já při své povaze bych v takovém případě musel přestat dělat divadlo a jít studovat filozofickou nebo ekonomickou fakultu - abych mohl Klausům a těmto pánům vůbec hledět do očí. Jinak by to nemělo smysl a bylo by to jen kvůli ksichtu; což se tak sice dělo, ale naštěstí je to už pryč.

Politika vás tedy neláká?
Ne a také nikdy nelákala. My jsme byli vždycky pravicová rodina, u nás se svazácké košile nedržely ani v padesátých letech. Babička byla operetní subreta se vším, co k tomu patřilo - s velkým bytem, koncertním křídlem - a já jsem byl vychováván spíš buržoazně. Jakákoli politická angažovanost se u nás nebrala - kromě občanské. Na tu pak maminka dojela: v osmašedesátém se angažovala - jako ostatně celý národ - ale pak jako jedna z mála si za tím stála a odmítla podepsat vyjádření, že k takovému angažování se byla nucena. Jedenáct let pak dělala servírku, žena pro které bylo divadlo vším a která nic jiného neuměla. To pro ni bylo velké ponížení. Myslím si, že umělec má být - kromě výjimek, jakým byl listopad 1989 - nestranný a apolitický: slouží totiž všem. Jsem-li herec, tak musím národu hrát. V jakékoli době a jakémkoli systému. Nechápal jsem například nedávné žurnalistické výpady proti Rudolfu Hrušínskému, že kolaboroval s předchozím režimem - to je absurdní! Také jsem hrál v různých seriálech, ale za to, co se tu dělo, se zodpovědný necítím. Ostatně co je horší: Emanuela, Kassandra, nebo Major Zeman? Otřesné americké seriály, které deformují vkus a hodnotová kritéria diváka, nebo major Zeman? Obojí je zlo.

Než se náš rozhovor dostane ke čtenářům, nastanou divadelní prázdniny. Jak je budete trávit?
Ty letošní rok trošku výjimečně, protože obvykle bývám herecky dost aktivní. Předloni jsem režíroval při letních Shakespearovských slavnostech na Pražském hradě Macbetha a ten se pak asi desetkrát hrál i loni. Letos jsou poprvé prázdniny, kdy mám jeden natáčecí den uprostřed července a pak nic. Budu na chalupě, kterou jsem nedávno dostal od svého tchána - na Jižní Moravě ve vyhlášené vinařské oblasti u Břeclavi. Je to sice daleko, ale mám tam i vinohrad a ve sklepě téměř 500 litrů vína. Je tam krásné koupání a kromě vinohradu mě také čeká i spousta jiné manuální práce. Ta mě baví, jsem docela zručný, leccos si dokážu udělat a krásně si přitom odpočinu.

V lednu příštího roku oslavíte "významné životní jubileum." Jak se na jeho prahu cítíte?
Mám dojem, že jsem pořád stejný: figura se mi moc nezměnila, ani temperamentem jsem se nijak neproměnil, ženský se mi pořád líběj a líbit se, doufám, budou... Spíš ale uvažuju o tom, že v tomhle věku umřel můj otec - tomu bylo devětačtyřicet - i moje maminka, které bylo třiapadesát. Takže vím, že nad člověkem jako Damoklův meč visí osud, a že by ho proto měl - seč umí a může - naplňovat. Život je opravdu krátký. Pomalu začínám v různých inscenacích hrát tatínky a ani v dabingu mi už nepřidělují ty mladé bouřliváky, které jsem hrával - i když pořád se je snažím do rolí nějak vpašovat. Mám-li ovšem vedle sebe takové herce, jako je Pepík Somr, nebo vzpomínám-li na pana Kemra, Hrušínského, Vosku, paní Medřickou, Fabianovou, paní Rosůlkovou, anebo když jsem viděl, čeho byla při Macbethovi schopna Jarka Adamová - tak si říkám, že dokud člověka neopustí energie, vlastně nezestárne. A že platí, co říkával Voska: "Učíš se a zkoušíš až do smrti." Mně přitom bude teprve padesát!