"Je to výpověď o Praze, která by však neměla být poučením," říká o svém dvoudílném dokumentu Nic víc než Praha režisér Lubor Dohnal. "Chtěl jít především cestou citovou. Vidím Prahu jako dům, jehož nedílnou součástí je každý člověk, který v něm kdy žil, každý strom - všechno, co se ve městě odehrávalo a odehrává. Snažil jsem se přitom sblížit staré s novým, protože si myslím, že člověk čtrnáctého či šestnáctého století je velmi podobný současnému..."

Dohnalův snímek je košatou filmovou koláží, v níž si podávají ruce staletí, prolínají se náměstí i ulice, budovy a sochy a jejich dějinné okamžiky. Své místo tu mají i příběhy obyčejných lidí. Obraz doprovázejí i verše a další texty - buď od starších českých autorů, či básníků současných, konkrétně Petra Kabeše a Andreje Stankoviče, jež má režisér nejraději. Dokument by se dal nejspíš charakterizovat jako filmový esej, snažící se nejen o zobrazení metropole, ale především o zachycení jejího ducha, atmosféry, proměn - a zároveň i určité neměnnosti. V rychlém tempu se střídají archivní dokumenty se záběry současné tváře hlavního města. Podle tvůrců "název Praha jako by zde nevystupoval v roli podstatného jména, ale spíš jako sloveso vyjadřující schopnost daného místa k sebeproměňování".