Narodila se v Brně, kde také začala studovat filozofickou fakultu, dokončit studia však nemohla. Je manželkou Petra Uhla, mají dva syny a dceru. Před nedávnem byla prezidentem republiky Václavem Havlem navržena na funkci veřejného ochránce lidských práv, tzv. ombudsmana. Generální tajemník OSN Koffi Annán ji za její činnost ve prospěch lidských práv udělil cenu OSN.

Je ochrana lidských práv v České republice aktuální a potřebná?
Nepochybně je. V totalitním systému byla tato ochrana spojena s velkým osobním nasazením a s jistým rizikem, ale to neznamená, že v demokratickém systému není potřebná. Ideální naplnění všech lidských práv, která jsou v mnoha mezinárodních normách zakotvena, je bohužel teorií, realita je vždy o něco horší. Proto musíme drobnou, mravenčí prací směřovat k ideálu. Není to spojeno s tak velkými riziky jako v totalitě, můžete být jenom neoblíben u úředníků nebo u některých státních orgánů.

Jestli lidi netrápí víc to, že se v této zemi jen stěží dovolávají práva. Vnímáte to také tak?
Vnímám, že je velké množství lidí, kteří pociťují, že něco není v pořádku s právy obecně a s jejich právy osobními. Asi nedochází k takovému flagrantnímu porušování práva na svobodu projevu, na svobodu pohybu, jako tomu bylo v minulém systému. Ale mezinárodní pakt o sociálních právech nás zavazuje, aby všichni žili v nějakých důstojných lidských podmínkách.

V osmnácti letech jste začala studovat brněnskou filozofickou fakultu, ale ve třetím ročníku jste byla zatčena, uvězněna a odsouzena na tři roky pro podvracení republiky - za organizování letákové akce k volbám...
V roce 1971 měly být první volby po roce 1968. Skupina lidí v Brně i v Praze se domluvila a vydala leták, v němž vyzvala občany, aby svůj nesouhlas s okupací a následnou politikou vyjádřili tím, že nepůjdou volit. A bylo tam podtrženo, že právo volební je právem a nikoliv povinností.

Po dvou letech vás propustili z vězení. Co potom následovalo?
Pracovala jsem ve skladu v Laboře a krátce nato se seznámila s manželem. Společný osud nás spojil, takže jsem se po půl roce přestěhovala do Prahy, vdala se a tady jsem kupodivu ještě rok pracovala, protože mě nikdo v Praze moc neznal. Nastoupila jsem jako likvidátorka faktur v národním podniku Průmstav a pak jsem šla na mateřskou. Měla jsem jedno dítě, druhé dítě, ale mezitím přišla Charta... To byla velká změna v našem životě. Chartu jsme podepsali s mnoha dalšími a vytvořilo se velmi široké společenství lidí nejrůznějšího věku, profesí i politických orientací. Měli jsme k sobě lidsky velice blízko, to nás velmi posilovalo. Charta znamenala i pronásledování, například můj manžel byl na řadu let zavřený, což samozřejmě bylo těžké pro mě i pro naše děti, ale ve svém výsledku byla Charta pro nás i pro mnoho jiných velkým obohacením.

Přišel listopad roku 1989. Přemýšlela jste o tom, do které politické strany byste nejraději vstoupila?
Do žádné politické strany jsem před listopadem ani po listopadu, jak víte, nevstoupila. Nechtěla jsem, aby třeba někdo v budoucnu říkal, že nějaké místo zastávám kvůli tomu, že jsem byla v opozici. Po listopadu jsem si nevybrala veřejnou činnost, ale rozhodla se vystudovat vysokou školu.

Studovala jste bohemistiku...
Vlastně jsem ji už měla rozstudovanou, a to na podzemní univerzitě díky skvělým lidem, kteří nám vytvořili podmínky pro neoficiální studium.

Jak taková podzemní univerzita vypadala?
Dnešní profesoři Křen, Stich, Červenka, docent Brabec, doktorka Neradová, Květa Sgalová pro nás vytvořili plán studia. Scházeli jsme se každý čtvrtek v baptistické modlitebně na Topolce, od pěti do devíti jsme měli přednášky, případně něco jako semináře, dělali jsme zkoušky ještě i před listopadem. Ti, kteří chtěli dokončit řádně studium, potom dělali ještě asi patnáct rozdílových zkoušek. A to mi trvalo bohužel až do roku 1996. Já jsem tou dobou měla ještě jedno dost malé dítě - čtyřletého Michala - a dvě větší děti byly ve věku dvanáct a čtrnáct let.

Proč je člověk, který akcentuje sociální oblast, automaticky zařazován k levicově smýšlejícím?
Myslím si, že je to tím, že levicové strany byly první, které sociální otázku zdůrazňovaly. Ale už od konce minulého století to byly i křesťanské proudy a v církvi se také vyvinula sociální platforma. Dnes ji akcentují i křesťanské strany; liberální a konzervativní strany podstatně méně. I když v dnešní západní Evropě nemohou tuto problematiku zcela pomíjet ani pravicové strany.

Někteří lidé si myslí, že ombudsman nic moc nedokáže. Jak byste odpověděla na tyto pochybovačné názory?
Ombudsman sice nemá žádné rozhodovací pravomoci, ale má dosti intervenčních pravomocí. Může vstupovat do situací a může provádět šetření. Moje zkušenost z různých situací, kdy se svých práv domáhají lidé, kteří jsou třeba psychicky nemocní nebo nejsou nijak zvlášť zběhlí v zákonech a těžko se orientují v úřadech, je taková, že úředníci často s těmito lidmi neumí jednat a mají - třeba i podvědomé - předsudky. Nejednají vlídně. A má zkušenost praví, že když jde s takovým člověkem sociální pracovník nebo někdo podobný, tak se jednání na úřadech zlepšuje. Ombudsman bude nadán velkou morální autoritou a řadou intervenčních možností, a já jsem přesvědčena, že může být velmi účinným nástrojem.

Čím se mu podaří získat respekt státních úředníků?
Samozřejmě že část respektu je daná institucí jako takovou, ale bude velmi záležet na tom, jak ombudsman bude rozvíjet svou práci, jak důsledně bude upozorňovat a navrhovat řešení. To, jak bude úřad ombudsmana vybudován a jak bude fungovat v prvních letech, ovlivní i tvář ombudsmana před společností.

Jak finančně nákladný bude tento úřad? Odpůrci ombudsmana poukazovali na velké finanční zatížení státního rozpočtu.
Co je hodně a co je málo? A za kolik stojí spokojenost lidí? Já vím, že bude mít samostatnou kapitolu v rozpočtu. Myslím si, že to bude otázkou zvážení a důkladného propočítání nákladů. Spokojenost lidí, zlepšení kvality komunikace občana se státní správou stojí za několik desítek milionů.