číslo 27/2000
vychází 19. června

Zpět na obsah         

Hudba


Skupinu Majerovy brzdové tabulky tvoří Antonín Bernard, Petr Linhart, Andrea Landovská a Vít KahleBulvár po nás ani nemrkne!

Pražská skupina Majerovy brzdové tabulky je úkazem na české hudební scéně. Natočila tři zjednodušeně řečeno "keltská" alba (Gabréta, 1996; Babí Jan, 1998 a Místa častých zjevení, 1992, na CD 2000), odehrála řadu koncertů doma i v zahraničí a získala si uznání kritiky i těch vnímavějších posluchačů. O hudbě "Tabulek" se těžko píše, a proto bude lépe, naladíte-li si v pondělí 26. června stanici ČRo 2 - Praha a pořad Písničky z druhého břehu. Ještě předtím vám ale nabízím rozhovor se třemi čtvrtinami skupiny: s autorem většiny písní a hráčem na kytaru, mandolu a citeru Petrem Linhartem, se saxofonistou a klarinetistou Vítem Kahlem a s Antonínem Bernardem, který v kapele "obsluhuje" violoncello, basovou kytaru či housle.

Vaši hudbu lze jen stěží slovy charakterizovat. Zaujalo mě, když jste ji před časem v jednom interview nazvali "pohanským popem". Jak vás tento termín napadl?
Petr: My jsme si ten termín vymysleli tak trochu z donucení, abychom měli stálou odpověď na oblíbenou a častou otázku "Jak byste definovali svůj hudební styl?". Nicméně je pravdou, že ze všech hudebních škatulí je pro nás škatule "pop" zjevně nejvhodnější, jelikož se k ničemu programově nehlásíme. Je pro nás dostatečně hluboká, široká a rovněž mile nezávazná! Navíc se necítíme být ani dostatečně alternativní, ani dostatečně kupříkladu folkoví, abychom měli nárok na jiný žánr. A když jsme takovýto výše zmíněný pop opatřili texty třeba o stromech a skalách, o slunci a měsíci, o vodě, větru, ohni, o snových krajinách a neviditelných bytostech v nich, tak jsme si vlastně vytvořili jakýsi vlastní duchovní svět, který zase až tak nevzhlíží ke zdejší křesťanské tradici. A tak se takový pop stává nutně pohanským. Neberte to ale tak, že se tím pojmem chceme vůči něčemu nebo někomu vymezovat - je to jen taková slovní pomůcka a my jsme samozřejmě především bigbíťáci.

Antonín: Pohanský pop je s nadsázkou záměrně volený termín, který nezapadá ani do hudební terminologie popařů, ani do hudební terminologie "keltů". Ať si každý vybere, co se mu líbí. V současné době spíš inklinujeme k popu.

Název vaší kapely poněkud nešťastně připomíná dobu české nové vlny 80. let, kdy si mladé skupiny dávaly názvy mírně recesní. Nemáte pocit, že vás to vůči posluchačům, kteří "Tabulky" ještě neznají, trošku diskvalifikuje?
Petr: Název Majerovy brzdové tabulky vskutku vznikl v období nové vlny a tak nějak samovolně nás doprovodil až do přítomnosti. S tím, co dnes děláme, nemá tu nejmenší souvislost. Pro leckoho zní přímo strašidelně! Ale co máme dělat, když jsme už, my trubky, pod tím názvem vydali tři desky? Ledaže by na to Indies vydali nějakou hromadnou opravu, něco na ten způsob, jako když se na drahách zveřejňuje změna jízdního řádu: "Na titulní straně bukletu CD Místa častých zjevení, Gabréta a Babí Jan škrtněte rukopisně název souboru Majerovy brzdové tabulky a nahraďte jej novým názvem Kladivo ing. Bernarda." Každopádně je ten starý název dobrou pojistkou proti naší nadměrné popularitě. Bulvár po nás ani nemrkne.

Vít: Jmenovat se trochu šíleně je ve světě naprosto běžné. A je to asi lepší, než hrát hudbu příbuznou keltské a dát si název Menhir nebo The Druid?s Band. Navíc si lidé zkracují název na Tabulky či Majerovky, což nás asi nikterak nediskvalifikuje.

Vaše alba Gabréta a Babí Jan obsahují řadu velmi chytlavých skladeb, z nichž by se klidně mohly stát takzvané hity. Na právě vydané reedici vašeho debutu Místa častých zjevení tento rys není až tak patrný. Znamená to, že jste se postupem let stali vůči publiku vstřícnější?
Petr: Znamená to, že jsme se stali staršími. A čím jsme starší, tím větší máme potřebu pozitivního prožívání a navázaného kontaktu. Proto nás teď baví takové chytlavé skladby skládat a hrát - máme z nich zkrátka radost. To, že nás následkem takové změny začalo vnímat více lidí než kdykoliv dříve, je asi logické a nakonec velmi povzbuzující.

Antonín: Přechod od elektrické hudby k hudbě akustické, na počátku devadesátých let, znamenal nejenom objevování nových hudebních postupů, ale také výměnu hudebních nástrojů, na které jsme se museli učit hrát. Proto se hudba na Místech častých zjevení může zdát uzavřenější.

Vít: Máme i příznivce, kterým se Místa častých zjevení líbí o mnoho víc než Gabréta a Babí Jan.

Jak vlastně s odstupem času hodnotíte svou první desku Místa častých zjevení?
Vít: Jako první desku.

Petr: S odstupem doby nám přijde skoro nepravděpodobné, že písničky vznikly v únoru a březnu 1991, v létě jsme je poprvé zahráli na koncertě a v listopadu už hurá do studia. Byla to tehdy zřejmě nějak hbitější doba. Ona je ta deska pro nás už takový historický dokument, tak se na ní nedíváme ani příliš kriticky. Kdybychom jí nahrávali dnes, zněla by samozřejmě jinak, protože všechno se mezitím o osm let změnilo.

Antonín: Byla to doba nadšení a radosti z objevování nového. Deska vznikla ve velmi krátké době, a pominu-li občasné hudební výkyvy během natáčení a technické podmínky nahrávacího studia, nejsou Místa častých zjevení v hodnocení na posledním místě.

Petře, vaše texty jsou plné konkrétních místopisných odkazů. Inspiruje vás česká krajina, místa, k nimž se vážou jisté pověsti či tradice?
Petr: Ano, většina textů má takový základ. Bývá to spojeno s "magickým výletem" nebo s objevením nějaké dávné, zapomenuté zprávy nebo legendy, třeba o dávném jménu Šumavy nebo o rytíři Fabianovi. Hledáme skryté souvislosti a pokoušíme se je uchránit před zapomněním. Ale mnohé - v textu i hudbě - stojí čistě na naší představivosti, pochopitelně.

Zahráli jste si i v zahraničí. Jak se právě tam vyrovnáváte s tím, že vám posluchači nerozumějí? Myslíte si, že jsou vaše skladby srozumitelné i bez znalosti toho, o čem vyprávějí?
Petr: Občas se snažíme něco zazpívat anglicky nebo alespoň několika verši v angličtině přiblížit obsah písně, ale není to vždy nutné. Stalo se nám dokonce, že jsme celý koncert odezpívali v češtině a pak za námi přišly dvě Američanky, že bohužel vůbec nerozumí česky, ale že si zkoušely představit, o čem by ty texty mohly být - a ten neverbální přenos se k našemu velkému údivu doopravdy podařil! Snad tedy platí, že mnohé skladby mohou uspět i bez srozumitelnosti textu. Na koncertech v Čechách třeba nápadně dobře funguje skladba Abilunon, což je sedmiminutová saxofonová instrumentálka.

Reedici staršího alba lze vesměs chápat jako "mezičas" mezi řadovými alby. Jak je tomu ve vašem případě - chystáte novou desku? Jaký je aktuální stav uvnitř kapely?
Vít: Chystáme novou desku s názvem Ryba ryb - v září Indies vydají singl pro rádia, v listopadu celé nové album a 7. prosince desku pokřtíme v pražské Akropoli. Snažíme se i o realizaci prvního "tabulkovského" klipu - pokud seženeme sponzora. A aktuální stav v kapele? Ráno zataženo, v noci jasno, na okluzní frontě klid!

MILAN ŠEFL

(Majerovy brzdové tabulky: MÍsta častých zjevení. CD, 61:35 minut. Vydala firma Indies Records)

Foto Ota Nepilý