V Posledním bourbonu se Vaněk-Úvalský zaměřil na vylíčení pražské literární bohémy, na její půvabné romantické iluze a zejména na nezávislý životní styl v nenapodobitelném kumštýřském světě, který obsahuje mj. věrnost nastoupené cestě. V Zabriskym je již vypravěč o poznání skeptičtější a kreslí ovzduší vládnoucí "v unaveném a dezorientovaném konci tisíciletí", kdy v tomto modelovém příběhu tvorbu nahradila "tvrdá a fascinující" Hra a krásné knihy jejich bezduchá (zato výdělečná) imitace. Tato Hra stejně jako celý svět v závěru novověku nabízí především "dravé principy, nezatížené dogmaty" a není divu, že v románu jako by prochází napříč celým spektrem civilizace. Nicméně záleží na tom, zda také ona není sterilní a marná, zda se jen netváří, že po sobě zanechává zřetelnou stopu, ve skutečnosti ale není ničím jiným než podvodem, šalbou spáchanou na nás všech.

Bohuslav Vaněk-Úvalský se ve své nové próze záměrně inspiroval severoamerickou kinematografií i některými díly "tvrdé" americké prózy. Takový je i jeho příběh: osamělý romantický jedinec tu vstupuje do nerovné hry jednak s všemocnou Hrou, jednak se svými iluzemi o světě: zčásti se jich už vzdal, zčásti na ně doposud spoléhá. Své vyprávění autor věnoval "lehkému čtení", podtext této románové historie ovšem vyznívá spíše jako "hluboký v srdci žal". Román Zabrisky nastavuje zrcadlo především dnešním třicetiletým, jeho kvality však mohou podle svého gusta ocenit rovněž ti mladší stejně jako ti starší.