Na absolventském večeru v dubnu 1967 jsi se prvně představil jako výrazný choreografický talent. Hned jsem o tom napsala do Svobodného slova. První kritika! Na podzim jsi odjel na roční stipendium do školy Královského baletu v Londýně a odtud rovnou ke slavnému Johnu Crankovi do Stuttgartu.
Bylo to legrační, vůbec mě neviděl tančit, jen slyšel od pedagogů, že mě nemohou vzít do souboru, protože podle nějakého starožitného nařízení bych musel mít britské občanství. To stupidní nařízení mě patrně zachránilo od více méně nudné kariéry v Royal Ballet, kde to bylo tehdy na můj vkus příliš klasické.

Když se tak dívám do tvé minulosti, uvědomuji si, že náhoda sehrála několikrát v tvém životě důležitou roli. Anebo není náhod?
Na každý pád je k talentu a píli vždycky třeba ještě trochu štěstí. Kdybych nedostal stipendium do Londýna, nebyl bych se dostal ke Crankovi. A všecko by bylo jinak. Cranko vtrhl neformálně do mé šatny, řekl, že mě angažuje, ať brzy přijedu, tady že je zima a prší a ve Stuttgartu je pořád krásně. Když jsem tam přijel, lilo jako z konve. Ale jinak bylo u Cranka vše zalito sluncem. Tančil jsem jako sólista a brzy taky choreografoval z podnětu samého Cranka, který poznal můj talent a vytvořil ideální podmínky pro jeho rozvoj. Cranko, to byla taneční i choreografická univerzita a velmi mě ovlivnil také jako člověk. Měl opravdu vřelý vztah ke svým spolupracovníkům. Svým vlivem dokázal, že celý soubor byl svázán nejen kolegiálními, ale i přátelskými vztahy.

Cranko s tebou v roce 1971 prožíval i těžké rozhodování, zda se máš vrátit či zůstat jako nedobrovolný emigrant. Jaký názor zastával?
Velmi jasnozřivě mi vylíčil, že by mě čekala poslední řada v Národním divadle a že tady jsem už udělal kus práce a musím cítit povinnost ke svému talentu. Do jeho předčasné smrti v roce 1973 jsem měl už asi čtyři choreografie na repertoáru. Jeho smrt byla pro nás pro všechny bolestná, nenahraditelná ztráta, ale nerozprchli jsme se, snažili jsme se nést dál jeho odkaz. Věnoval jsem jeho památce Návrat do neznámě země na Janáčkovy klavírní skladby, taneční meditaci o smrti jako návratu do oné neznámé země, odkud jsme přišli na svět. V devadesátých letech byla také na repertoáru Baletu ND v Praze, podobně jako Polní mše Bohuslava Martinů pro dvanáct tanečníků-vojáků, kterou jsem ovšem dělal až v roce 1980 pro Nederlands Dans Theater v Haagu. Vyznívá jako varovný výkřik proti válečnému šílenství a zároveň živý pomník obětem války.

Pokud vím, hostoval jsi jako choreograf v NDT, tedy v Nederlands Dans Theater, už v první polovině sedmdesátých let?
Ano, od roku 1973, ale po roce 1975 jsem tam byl už jako šéfchoreograf a umělecký ředitel. Bylo to mé první místo šéfa, bylo mi 28 let a soubor byl díky několikaletému bezvládí v krizi. Snad jen díky Crankově výchově se mi podařilo stmelit ho lidsky i umělecky za necelé čtyři roky. Po velmi přesvědčivém úspěchu s jásavou Janáčkovou Sinfoniettou na festivalu v americkém Charlestonu 1978 jsme rázem získali mezinárodní uznání. Ještě v témže roce následovala Stravinského Žalmová symfonie, vypovídající o hluboké víře i pochybnostech. Později opět Janáček Po zarostlém chodníčku, vzpomínky na chvíle radostné i smutné, již dříve zmíněná Polní mše... V tomto údobí jsem se přikláněl ke klasikům moderní hudby, hlavně k těm českým a slovanským.

Ta díla udivovala formální i myšlenkovou zralostí i osobitým rukopisem. Viděla jsem je poprvé v Německu v roce 1981, to ti bylo 34 let! Celý ten týden ve Stuttgartu je pro mne nezapomenutelný. Zkoušky nádherné Brittenovy Zapomenuté země, pak společné večeře v útulné francouzské restauraci. Ústředním tématem našich večerních či nočních hovorů byl problém věku tanečníků, protože se v tvém souboru nezadržitelně blížila generační směna.
Tragédie tanečníka spočívá v tom, že když je zralý jako člověk, jako umělec, začíná být přestárlý fyzicky. A přece ta zralá umělecká osobnost je nesmírně zajímavá. Měl jsem určitou představu, ale ta nebyla realizovatelná. Teprve když se naše situace výrazně zlepšila, když jsme od roku 1987 měli své vlastní vysněné divadlo Lucent Danstheater a vedle velké skupiny NDT 1 vynikající skupinu juniorů NDT 2, ten Karlův most mezi školou a divadlem, přidal jsem k nim malou čtyřčlennou skupinu seniorů od čtyřiceti výše NDT 3, zatím jedinou na světě. Získal jsem pro tuto myšlenku řadu dalších vynikajících choreografů, kteří vycházejí citlivě z dispozic jednotlivých tanečníků a v tvůrčí spolupráci s nimi vytvářejí mistrovská díla.

Jaký je to pocit, když se díváš zpět na ta dlouhá léta?
Dobrý. Měli jsme štěstí, zažili jsme často pohnutá až dramatická léta, ale byla plodná. Z dnešního pohledu se mi jeví ta společná minulost jako bohatý duhový oblouk, kreslený sluncem i deštěm.

A vidíš zpětně v té tvorbě červenou nit, společného jmenovatele toho dlouholetého snažení?
Naprosto jasně. Snažili jsme se stavět mosty, které by překlenuly vzdálenosti či propasti mezi lidmi různých názorů, národností, odlišné barvy pleti, mosty mezi různými zeměmi, kontinenty, mosty, které by umožnily setkání s lidmi z druhého břehu a snažili jsme se také stavět mosty, které by překlenuly rozčeřené hladiny našich duší a spojily ostrůvky klidu uvnitř nás v souvislou pevninu.

A jak zapadá do té koncepce společný projekt všech tří skupin NDT pod názvem Arcimboldo 2000?
Je to pokus postavit most mezi námi a diváky. Přáli bychom si, abychom všichni - my na jevišti a lidé v hledišti - cítili, že se nalézáme pod společnou střechou, ve stejném prostoru. Zveme diváky na krátký výlet nejrůznějšími zákoutími divadla, na výlet, který by přiblížil naše umění či řemeslo. Ten výlet by měl končit na jevišti, odkud přejdete po zvlášť vybudovaných mostech do hlediště. Já jsem vymyslel koncept a režii, ale spolu se mnou se na tom projektu podílí řada tvůrčích pracovníků z NDT, například na choreografii několik mladých umělců z naší dílny: Paul Lightfoot, Johann Inger, Patrick Delcroix, Jorma Elo, Karine Guizzo. Scénografem je Michael Simon, návrhy kostýmů vytvořila rovněž má stálá spolupracovnice - Joke Visser a známý módní japonský návrhář Hishinung Yoshiki. Hudební koláž je pestrá, od Steve Reicha až po Čajkovského, obdobně jako v mých posledních dílech.

Když jsem ten projekt zhlédla, byla jsem oslněna. Je to ohňostroj humoru, výtvarné krásy, choreografické invence a brilantních tanečních výkonů. Proč ale vlastně nese název Arcimboldo?
Protože Arcimboldo byl nejen uznávaný milánský malíř, známý i běžnému publiku svými bizarními portréty složenými z různých druhů zeleniny a ovoce, ale také úspěšný dvorský ceremoniář, dnes bychom řekli "royal entertainer" světového formátu, který se proslavil především v Praze na dvoře Rudolfa II. Organizoval plesy, hostiny, ohňostroje, turnaje - zkrátka pečoval vynalézavě o zábavu všeho druhu. A my si tentokrát klademe stejný cíl.

Vidím, že už spěcháš. Pěkný let a hodně úspěchů v tvé milované Paříži, jakož i v Berlíně, Basileji či Edinburghu, kam v průběhu turné NDT ještě zavítá! Bylo to ovšem v Praze pro tebe přece jen výjimečné?
Jsme rádi, že jsme naše jubilejní turné mohli zahájit právě tady v Praze - díky vynikajícímu a obětavému managerovi Jiřímu Opělovi, s kterým jsme spolupracovali v minulosti jako s ředitelem Pražského komorního baletu, naposled při uvedení první choreografie z řady abstraktních filozoficky laděných takzvaných černobílých baletů, při uvedení Mozartových Šesti tanců. A závěrem bych chtěl zdůraznit, jak velmi si vážíme toho, že záštitu nad naším jubilejním projektem převzal pan prezident Václav Havel, který se na naše představení přišel také podívat.