Vaše cesta k mikrofonu?
Na začátku putování k mikrofonu bylo rozhodnutí nastoupit na konci studií na pražské DAMU nikoliv do divadla, ale do rozhlasového studia v Brně - to bylo v červenci 1965. V té době jsem byl nejmladším režisérem Československého rozhlasu. Právě v té době patřilo brněnské studio k rozhlasovým "dílnám", kde se pěstovaly programové experimenty, kde magické rozhlasové umění, vyjadřované jedinečnými výrazovými prostředky, nebylo tezí, ale každodenním životem všech, kdo jeho kouzlu propadly. A byla tam báječná parta lidí rádiem posedlých - namátkou J. Nečas, A. Přidal, M. Skála, K. Tachovský... A také tam byli dva velcí básníci O. Mikulášek a J. Skácel, se kterými se člověk potkával u bílého vína nejdřív v suterénu Domu umění, později - v dobách smutných - ve Venuši. A byl tam v těch časech provokativní svět malířů, kteří imaginaci slova sekundovali imaginací výtvarného výrazu - uhranul mi od prvního pohledění B. Lacina, M. Matal a M. Štolfa, kteréžto uhranutí trvá dodnes.

Vaše rozhlasová "nej"?
Rozhlasová nej? Nejspíš dokumentární trilogie "V zemi té počato bylo toužení srdce mého", věnovaná J. A. Komenskému a v době nedávné dvanáctidílná kompozice "Zpráva o paměti", jejíž dopisový ohlas potvrdil mou víru, že posluchač, milující rádio pro jeho imaginativní rozměr, pro krásu jazyka, pro náročné partnerství není ohroženým druhem. Že je na druhém konci oblouku, že mě naslouchá a že je to můj přítel.

Co vás drží nad vodou?
To mě drží nad vodou i v roce 2000, když už se na to ptáte.