Hugo von Hofmannsthal, jenž ve své povídce Dopis Lorda Chandose předjal Wittgensteinovu nedůvěru vůči slovům a řeči, vytvořil v postavě Florinda donchuanovský typ, který svou verbální potencí svádí ženy - i sám sebe. Florindo hostujícího Jiřího Langmajera se opají řečí a z ní vanoucími prchavými city. Možná ale víc než běl na lících by k žádoucímu dojmu, že jde tak trochu o watteauovskou postavu zahleděnou do svých chimér, přispělo odkrytí její vnitřní křehkosti. Protějškem svůdce se v konstelaci figur nestává Kapitán Tomaso, budoucí muž svedené Kristiny - na to ho Václav Postránecky pojímá jako až příliš dobrosrdečného nekňubu -, ale kapitánův sluha, zámořský polodivoch Pedro, ze kterého Vladislav Beneš díky tomu, jak temperamentně rozehrál jeho nekultivovanou pudovost i barbarský jazyk, učinil nejzajímavější - a vzhledem k jejímu klání s evropskou erotikou - také nejzábavnější figuru inscenace. Prostotu, okouzlení i vnitřní čistotu svedené Kristiny svým uměřeným výrazem dobře vystihla hostující Martina Stehlíková (z brněnského ND). Že není malých rolí, tentokrát dokázal Bronislav Poloczek, jehož sarkastický Podomek všechny ty panské špumprnákle - počínající v rozverných Benátkách, zauzlující se v jeho hospodě a do idyly ústící kdesi v Dolomitech - ukotvuje svým plebejstvím k zemité realitě.