Měla jste asi z takového "vysvědčení" radost.
To víte, že měla. Příjemně mě to překvapilo, vůbec po prvé jsem od svých dětí slyšela, vlastně četla, osobní výpověď o dětství. Potěšilo mne, že nás Pavlínka nezatratila. I když jako dítě z rodiny, v níž bylo několik známých lidí, to neměla snadné. Pro publikum patří každý, koho vidí na obrazovce nebo slyší v rádiu, zkrátka kdo je na očích, do kategorie "populárních", a ti mají všude přednost a protekci. Lidem to nevymluvíte - jsme pro ně v jedné škatulce a všichni si údajně strašně pomáháme. Jenže to není pravda. Herec přece dost dobře nemůže přijít třeba na novinářskou fakultu a orodovat za dceru či vnučku "vemte mi ji na školu!"

A jak se žilo v kumštýřské rodině vám?
Na to se mě hodně ptali - jaké je být dcerou slavného herce. Moc ty otázky nechápu. Umělecké prostředí rodiny pro mne neznamenalo nic rozhodujícího, rozhodně ne pro můj dětský svět. Vůbec jsem to tak nebrala. Měla jsem prostě senzačního tátu a senzační mámu, byli to nejlepší rodiče, jaké jsem si mohla přát. Vůbec to nemělo co dělat s tím, že tatínek byl slavnej. Ostatně, na AMU mě stejně nevzali, Filipovská Nefilipovská. Doufám, že také moje děti vyrůstaly v atmosféře, která nebyla poznamenána zvučnými jmény a známými tvářemi členů rodiny. I proto mě potěšilo, že Pavlína napsala, co napsala.

Z vašich veřejných vystoupení lze vycítit, že domov, pohodu, bezpečí rodiny považujete za nesmírně důležité. Nezdá se vám, že dnes se tyto jistoty poněkud podceňují?
Domov - to bylo odjakživa vzácné zboží, ale když se tak kolem sebe koukám, platí to hlavně pro současnost. Skoro všechno dostanete koupit, jen domov je podpultovka. Zčásti se to dá pochopit, vždyť pád komunistického režimu zdvihl stavidla - lidé se najednou začali hnát za něčím, co nemohli dělat drahně let. Změny zaměstnání, podnikání, cesty do ciziny. Přestali mít čas na věci, které jsou důležité: budování domova, péče o duši dětí. Začalo se to přehlížet, vždyť všude kolem je tolik zábavné techniky! Ale věnovat se dětem, to taky znamená večer jim číst pohádky, zazpívat písničku, naslouchat jejich starostem. Pro každé mládě, ať lidské, nebo zvířecí, je důležitá rodina a vystlaný pelíšek. Když to postrádá, je svým způsobem postiženo. Generace dětí, které měly to štěstí, ale zároveň i trochu smůly, že se narodily do porevolučních dob, jsou tedy poněkud ošizeny. Bude to asi ještě chvíli trvat, ale nakonec rodičové zjistí, že to není dobře. Jen jestli už nebude pro děti pozdě.

Umí dnešní šestileté dítě vůbec poznat rozdíl mezi máminou pohádkou a tou v televizi? Nedá koneckonců přednost pohyblivým obrázkům?
To je pravda, možná už ani nedokáže vnímat blahodárný vliv živého rodičovského vyprávění, což je velký úraz na duši. Ale ani mnozí dospělí nepovažují ten rozdíl za důležitý. A možná až si přečtou, co si tu povídáme, nechápavě řeknou: o čem to vlastně mluví? Vždyť když má dítě na kvalitní kazetě Rumcajse, nebo si pustí Toma a Jerryho, co mu chybí? Kluk sleduje příběh, baví se, a to je v pořádku. Jenže mládě se potřebuje taky někdy přitulit a poslouchat živý hlas. Žádný sebedokonalejší přístroj nenahradí vřelost, kterou dokáže do svého hlasu přibalit máma. Špičkové dílo i skvělý vypravěč na kazetě - to je pořád jen někdo cizí.

Nesporné pravdy, jenže někdy se těžko realizují. Třeba v případě, že matka zůstane s dětmi sama. Vy jste to všechno zvládala?
To se prostě musí. Když rodič zůstane sám, musí se najednou rozdvojit, zastat práci a unést i psychickou zátěž za oba. Musí být přísný i mazlivý, rozhodný i chápající. Dnes už snad mohu říct, že se mi to celkem zadařilo. Ale byla to zabíračka, samozřejmě.

Když už o tom mluvíme: nezdá se mi, že byste byla typ na manželské rozchody, a přece vás to neminulo...
Byla jsem tolerantní a důvěřivá manželka, absolutně jsem se na svého muže spoléhala a předpokládala jsem, že budu odměněna tímtéž. Plně jsem se věnovala dětem, byl to pro mě boží zázrak, že se narodily. A když mi známí chodili říkat, pozor, něco se děje, dlouho jsem si jejich řečí nevšímala. Až po šesti letech jsem se naštvala a řekla, tak jdi. Rozhodnutí bylo otázkou jednoho půldne. Říkali mi, to nemůžeš udělat, holky jsou malé. Ale já věděla, že musím, že chci žít s čistým stolem a tohle nejde unést. Určité věci neumím odpustit. Pochopím, že někdo škobrtne a pak se omluví, to se stává. Ale nepřekousnu, když ze mě někdo před známými dělá vola. Celá Praha to věděla, bylo to v branži, tedy o to ostudnější. Řekla jsem si, že si to nezasloužím a dál v tom žít nechci, ať to stojí, co stojí. Dodnes si myslím, že jsem udělala dobře. Ani dcery nezapochybovaly. Neumím žít v zašmudlané domácnosti, podle mne to nemůže prospět ani dětem.

Nemluvíte svým dospělým dcerám do života?
Umím se v tomhle směru dobře ovládat, byla jsem totiž tak vychovaná. Když jsem dospěla, naši do mého života taky zásadně nevstupovali, u nás panovala demokracie. Jen zpovzdálí sledovali, jaké životní kotrmelce se občas chystám udělat. Určitě to pro ně nebylo snadné, ale nechali mě. Snažím se o totéž. Kdykoliv mě svrbí jazyk a chtěla bych zasáhnout, vzpomenu si na mládí. A na to, že jsem dobře věděla, že když si nabiju nos, mám kam jít. To chci svým holkám taky zabezpečit.

Už v raném mládí jste se prosadila jako zpěvačka. Byl to váš sen?
Musím se přiznat, že jsem chtěla být vždycky především herečkou...

Proč chtěla? To se vám přece podařilo, jste členkou hereckého souboru Josefa Dvořáka, jehož představení mají u diváků trvalý úspěch.
Ano, hraju, a dokonce samé parádní role s pěknými kostýmy - kněžnu v Lucerně, hejtmanku v Revizorovi. Ale stejně mám pocit, že herečka v pravém slova smyslu nejsem, necítím se jí být. Nikdy jsem nebyla postavena před skutečný herecký úkol. Život mi nedal příležitost. Kdyby mi někdo zítra nabídl roli Marii Stuartovny, asi bych se hodně bála, ale pořád bych to ještě chtěla zkusit. I když samozřejmě nevím, s jakým výsledkem.

Za uplynulá léta jste se ze zpěvačky a moderátorky proměnila i v osobitou autorku - komentátorku. Uvádíte Dobré jitro, donedávna jste v jiném rozhlasovém pořadu sdělovala posluchačům, "jak to vidíte".
To všechno díky rozhlasu. Už dávno jsem sice měla chuť psát, sdělovat dojmy, vyjadřovat se k událostem. Jenže kde to uplatnit? Asi před šesti lety však přišel s iniciativou Český rozhlas, přesněji tehdejší hlavní dramaturg Dobrého jitra Karel Tejkal. Když mě pozval k první schůzce, ještě jsem netušila, jak velkou plochu mi hodlá svěřit. Byl to od něj risk, vždyť neměl záruku, že dokážu dát dohromady ranní vysílání. Tehdy to ještě byly celé čtyři hodiny! Když mi to řekl, trochu mi zatrnulo. Nic podobného jsem do té doby ještě nedělala. Dodnes jsem mu ale za ten hazard a důvěru vděčná. A nejen jemu. Dobré jitro je velké štěstí, které mě potkalo.

Nebylo vám zpočátku ve studiu samotné úzko?
Při svých prvních Dobrých jitrech jsem se cítila úplně v tranzu, žlutá zimnice proti tomu nic. Ale zároveň to bylo něco úžasného. Nikdy předtím bych nevěřila, že čtyři hodiny mohou tak rychle utéct. Bodejť, moderátor Dobrého jitra má pořád co dělat, a začátečník teprve. Tréma, strach, abych se dokázala soustředit, uspořádat myšlenky i poznámky, abych nezapomněla na povinnou "úředničinu" - průběžně upozorňovat posluchače na přesný čas či na to, že mají naladěný Český rozhlas 2 - Prahu... Ty čtyři hodiny mi frnkly na necelou půlhodinku. Tréma mě neopouští dodnes, hlavně před vysíláním. Když se na ně připravuju, pořád se bojím, jestli mě napadne dost zajímavých témat. V mezidobí mezi pořady se totiž nedají nápady jen tak házet jako drobné do pokladničky, mechanicky střádat a pak vyklopit. Pořad musí být taky svěží a aktuální, jinak postrádá půvab. Musí vonět tím, co zažiju nebo co mne napadne den či dva předtím.

Víte, kdo vás poslouchá?
Řekla bych, že vysílám pro ty, kdo potřebují dobré slovo. Ani jsem dřív netušila, kolik z nás už velmi brzy ráno bdí. Někteří nemohou spát, jiní právě přišli ze šichty, další se těší na svého dobrojitřního průvodce... Dobré jitro by mělo být takové, jaké bych si chtěla poslechnout i já: hladivé a plné spíš pozitivních informací. Mělo by připomenout skutečnosti, které jsou příjemné. Což ostatně platí pro celou stanici, která tento pořad vysílá.

Jakou byste ji chtěla mít?
Především bych z jejího pojmenování vypustila dvojku, vůbec bych zrušila čísla a ponechala jen názvy, v tomto případě tedy "stanice Praha". Vždyť zrovna tato stanice je pro mnoho posluchačů jejich "jedničkou". Praha by měla být něco jako lákavá nákupní taška, aby v ní posluchači našli všechno, co potřebují i co by je potěšilo. Měla by být laskavou spotřební stanicí, kde lidé dostanou vedle běžných informací i něco navíc. Kde se dovědí, že v Průhonicích rozkvetly rododendrony a v zoo se narodilo zdravé slůně. Nemyslete si, i to je pro spoustu posluchačů důležité.

Žijete čtvrt století na "volné noze". To je dost náročné, ne?
Měla jsem vždycky štěstí na několik zavedených pořadů v televizi. To byla slušná existenční jistota. Například pravidelné moderování módních přehlídek, nebo Dostaveníčka u orloje (a posléze po vlastech českých) se Zdeňkem Podskalským. Pořady s ním jsem milovala, dodnes se mi po nich stýská. Myslím, že v televizi podobný hřejivý pořad chybí.

Mimochodem, máte ještě mandl?
Mám, ale už je zavřený, používám ho jen pro sebe. Začala jsem kdysi s vervou a dokud jsem u mandlu stála sama, ještě to šlo. Jakmile jsem ale musela najmout další pracovní sílu, stalo se to finančně tak náročné, že jsem na své mandlování nestačila vydělávat. Po několika letech mi to přišlo absurdní - mít dílnu, kterou musím živit jinou činností. Drobné podnikání se dnes zkrátka nechytí, jen si všimněte, jak ubylo ševců a jiných služeb. Nu co, aspoň jsem se naučila krásně si vymandlovat prádlo.

Šíře vašich aktivit je značná, kterou z nich děláte s největší chutí?
Mám ráda snad všechny žánry, do kterých se pouštím. Už proto, že je každý jiný. Divadlo mě baví pro přímý kontakt s divákem. Rozhlas má pro mne obrovské kouzlo, protože mi dopřálo vyjadřovat se "za sebe". Neříkám, že to je geniální nebo objevné, ale je to můj názor. Líbí se mi to i proto, že cítím ohlas a zájem. K televizi mám zas sentimentální vztah, protože jsem v ní začínala. Když mě nevzali na školu, udělala jsem konkurs do vysílání pro mateřské školy a začala tam jako čerstvá maturantka. Díky tomu jsem si záhy zvykla na kameru, neruší a netrémuje mě. Zkrátka - kdybych něco opustila, bylo by mi po tom smutno.

Nepřepadne vás v tomto "volném svazku" s institucemi někdy obava, že jednou žádný produkční ani režisér nezavolá?
Ne, tenhle strach nemám. Kdyby se to stalo, zas otevřu mandl. Nebojím se žádné práce. Ale spoléhám na to, že to, co dělám, budou lidé ještě nějaký čas potřebovat.

AGÁTA PILÁTOVÁ