Řada lidí se pokoušela o definici humoru. I vy jistě také nějakou máte...
O definici humoru se snažil kdekdo. Krásně o tom píše Jiří Voskovec: Kde kdo už se pokoušel polapit to ptáče humoru a ještě nikomu se to nepovedlo. A je to dobře, protože jakmile by to ptáče bylo polapené, tak už by nebylo. To je to samé jako když říkal Werich: Vědci pitvají králíka, ale on už je mrtvej, takže o tom živém králíkovi se moc nedoví. Já si myslím, že humor je úhel pohledu. Z určitého úhlu vidíme svět, my kteří děláme humor. A toho úhlu se nemůžeme zbavit, i když se díváme na vážné události. Pořád nám v nich probleskuje takovej čertík, kterej říká: Podívej, vždyť tohle je vlastně legrace.

To však platí pouze pro lidi, kteří mají smysl pro humor....
Samozřejmě, smysl pro humor je cosi jako hudební sluch. Ten nemá každý. A potom je hudební sluch aktivní a pasivní. Ten pasivní má většinou člověk, který rád hudbu poslouchá a aktivní ten, který hudbu provozuje. S humorem je to však také tak. Někteří lidé se dívají, ale nevidí. Poslouchají, ale neslyší. Ti jsou prostě přítomni v divadle a někdy vtip pochopí, jindy ne. Nemyslím můj vtip, nýbrž obecně humor, který slyší z jeviště. Někdo ho prostě nechápe anebo ho vnitřně odmítá.

Co říkáte definici, že humor je hořké vítězství poražených?
Je to jedna z možných definic.

Vyprávěl jste rád vtipy?
Ano, to jsem vždycky dělal rád.

Mohl bych vás vzít za slovo?
Byl u mne nedávno na návštěvě jeden známý lékař, primář interního oddělení v jedné pražské nemocnici. Protože ho mám rád, tak jsem mu nabídl panáka. A on říkal: Miroslave, nemůžu si jej dát ze tří důvodů. Jednak alkohol škodí zdraví a pak řídím, venku mám auto. A ten třetí důvod: už mám dnes tři panáky v sobě. Takže ti moc děkuju.

Nevzpomenete si ještě na nějaký?
Dva chlapi se potkají po prázdninách, jeden pozve toho druhého k sobě, otevřou si pivo a povídají si, jaké bylo léto. A jeden říká: Člověče, já jsem měl nádhernou dovolenou. Já jsem byl se ženou v lázních, krajina nádherná, obsluha skvostná, obdivuhodná lékařská péče. No fantastická dovolená. A ten host se ptá, který to byly lázně. No který, který, takový velký, světoznámý lázně, hergot, jak se jmenujou? A hostitel říká: No tak jejich jméno vynech, hlavně, že jsi byl spokojený, vždyť je to jedno, jak se ty lázně jmenujou. - No, ne, já si musím vzpomenout. Počkej, žena, ta to bude vědět. A než jí zavolám, prosím tě, jak se jmenuje ta kytka, která tak krásně kvete, voní a má trny? - Růže, říkáš. Děkuju. - Růženo, jak se jmenovaly ty lázně, co jsme tam letos byli? No tak to je vtip spíš o mně, protože já mám takové okamžiky. Já si obvykle nemohu vzpomenout na věc, kterou nepotřebuju. Dneska jsem si například nemohl vybavit, jak se jmenuje hlavní město Albánie.

Jaký máte rád druh humoru?
Laskavý, který nikomu neubližuje. Nemám rád satiru. Je zajímavé, že ji neměl rád ani Jan Werich, i když s Voskovcem dělali celá léta satirické Osvobozené divadlo. Já mám rád chytrý humor, který když se vypravuje, tak připomíná bonbon zabalený v papírku. A ne bonbon rozbalený, nebo dokonce předcucaný, jak to někteří komici dělají. Divák si ho rozbalí třeba hned a zasměje se, nebo o přestávce, nebo až doma. Režisér Svitáček říkal: Když vypravuješ anekdotu, tak já se směju třikrát. Poprvé, když ji dokončíš, podruhé, když ji vysvětlíš, a potřetí, když ji doma konečně pochopím. Jsou lidé, kteří mají takzvaně dlouhé vedení, Svitáček však k nim nepatřil, to on o sobě jenom prohlašoval. Takže já mám rád humor, který je takový zabalený, zakrytý. Já vždycky říkám, že kdyby Švéd viděl Vlastu Buriana nebo Jardu Štercla na jevišti, tak by si myslel, že poslouchá monolog někoho, kdo má vážné starosti a teprve podle smíchu lidí kolem by si řekl: Ba ne, on je to komik. Tak takovýhle humor mám rád, když se nevnucuje.

Myslíte si, že je rozdíl v charakteru humoru jednotlivých národů?
Samozřejmě, já si myslím, že je humor typicky anglický a typicky švédský nebo židovský. To je opravdu zvláštní humor. A český je, nechci říci pivní, ale tak trochu bodrý.

Při které hře, v níž jste účinkoval, jste zažil největší salvy smíchu?
Já myslím, že to byla Balada z hadrů a Tvrďák s Milošem Kopeckým. A pak Malá noční inventura v ABC a ve Státním divadle v Brně.

Co dělá taková divácká odezva s hereckým sebevědomím?
I když člověk není ješitný dědek, tak ho samozřejmě těší, když vidí lidi, kteří se baví. To říkal například moc hezky Jan Werich, že není krásnější pohled než na diváky, kteří se zmítají v hledišti smíchy jako bárky na rozbouřeném moři.

Vy jste dokázal vždycky odhadnout, kdy se ty bárky na rozbouřeném moři začnou zmítat smíchy?
Někdy se to dá odhadnout. Jindy je člověk naopak šokován neodezvou nebo přehnanou odezvou. I to se stane. Jednou jsem zkoušel jako režisér Milence z kiosku od Vítězslava Nezvala. A Miloš Kopecký to celé pojal ve stylu amerického komika Marxe. Včetně namalovaného kníru. A zpíval také nádhernou operní árii. Vedle něho stála židle. A já jsem mu říkal: Mildo, až dozpíváš, tak vem tu židli a utři si s ní nos. Mezi herci se říká: To je takovej komik, že by si utřel nos židlí, jen aby rozesmál. Já jsem Milošovi tenhle gag narežíroval, byla generálka a on to udělal a Jan Werich zlomil sedadlo. Křičel na mne v hledišti: Vy vole, já to léta slyším, utře si nos židlí a tady to vidím. Jak vás to napadlo? A já jsem říkal: Také jsem to celá léta slyšel, tak jsem to konečně realizoval.