číslo 24/2000
vychází 29. května

Slyšeli jste v ČRo

ROZHOVOR VÁCLAVA ŽMOLÍKA

Když někdo přijede z Austrálie a jmenuje Joe Goddard, těžko, přetěžko byste v něm hledali Čecha. Když vám ale řekne, že se narodil jako Josef Gottwald, to je jiná. Nejspíše se zeptáte:

Jak se z Gottwalda stal Goddard a z Čecha Australan?
Jednoduše. Tím že moji rodiče po únoru 1948 emigrovali...

...s tím příjmením?
Můj táta rozhodoval po válce v Jablonci o tom, kteří Němci budou odsunuti a kteří ne. Komunisti na něho tehdy tlačili, aby udělal nějaká rozhodnutí ve prospěch jejich lidí a ta rozhodnutí byla proti jeho svědomí. Odmítl a oni se mu po únoru odvděčili tím, že ho zatkli a na policejní stanici zmlátili. Pamatuji se, že mi tehdy maminka jako malému chlapci řekla, že nechce, aby otec znovu musel prožít to, co už dříve zažil v nacistickém žaláři. Táta utekl "přes kopečky" do Německa a my s mámou jsme jeli pod záminkou dovolené do Jugoslávie a pak překročili hranice do Itálie. Dnes mi velmi mnoho Čechů říká, že tehdejší emigranti to měli lehké. Nepřál bych nikomu ten hlad a mizérii, kterou jsme zažili během prvních dvou let. Otec ve Švýcarsku podal žádost o vystěhovalecké vízum do šestnácti zemí, ale nikdo neměl o uprchlíky zájem. Až po dlouhém čekání jsme dostali povolení odjet do Austrálie. Pluli jsme tam parníkem celý měsíc.

Jak jste se uchytili v Austrálii?
Nejprve to bylo těžké. Začínali jsme z ničeho, rodiče neuměli anglicky. Přesto se otci podařilo otevřít si v Sydney českou restauraci. Matka vařila, já jsem dělal číšníka. A postupně se nám začalo dařit lépe. Rodiče si dokonce po čase mohli dovolit poslat mě do hotelové školy ve Švýcarsku. Ze studií jsem si přivezl i manželku, Rakušanku.

A proč jste si změnil příjmení?
Moje jméno - Gottwald, vezměte si, jak to tehdy znělo! - mi stále připomínalo komunistický režim v Československu, režim, kvůli kterému jsme museli emigrovat a kvůli němuž jsem prožil strach o sebe i o své rodiče, proto jsem si je změnil. A pak - v té době jsme byli přesvědčeni, že se domů už nikdy nevrátíme.

Váš život v Austrálii měl jistě i příjemnější stránky...
Určitě. Byl jsem mladý a dařilo se mi. Po počátečních potížích jsem si koupil malý hotel, pak další a další a v osmdesátých letech už jsem spravoval sedm hotelů, tři vlastní a čtyři v pronájmu. V devětapadesátém se nám narodil syn Joe, o čtrnáct měsíců později druhý kluk Peter a v roce 1970 dcera Linda. A také jsem se začal věnovat krásnému koníčku...

...jachtingu. Mezi českými jachtaři jste populární tím, že jste se sedmnáctkrát zúčastnil slavného závodu Sydney - Hobart. To se žádnému jinému našinci určitě nepovedlo...
To je pravda a jsem na to hrdý. V Austrálii je jachting nesmírně populární a tento závod je pro tamější lidi něco podobného jako pro Čechy finále mistrovství světa v hokeji. Když regata v Sydney startuje, celý národ se doslova zastaví. Já jsem byl na startu sedmnáctkrát. Třikrát jsem ovšem nedokončil. Jednou v bouřce rozseklo ráhno jednomu z kluků obličej doslova od ucha k uchu. Sedmapadesát stehů! To jsme se museli vrátit. Dvakrát byly problémy s lodí. Ale čtrnáctkrát jsem do Hobartu dojel. Nejlépe jako devátý asi ze čtyř set lodí! Víte, jachting je zvláštní sport. Když jste v bouřce, tak si říkáte, proč jsem sem lezl, ale když vykoukne sluníčko a je klidné moře, tak víte, že je to ten nejkrásnější sport. A když přistanete, tak na všechno zlé zapomenete a pamatujete si jen to příjemné. Před dvěma lety - o tom se psalo i tady - zasáhl trasu závodu Sydney - Hobart cyklon. Šest kluků se utopilo. Ale to máte tak - v automobilových a motocyklových soutěžích jsou také oběti, ale o mrtvých na moři se prostě mluví víc.

Co je pro jachtaře nejdůležitější?
Inteligence a - jak se říká - "fištrón". Jachtař nemusí být ani moc silný. Závodil jsem s mnoha děvčaty a byly prima do posádky. A pak - jachting se dá dělat v každém věku. I to je na něm krásné! Já teď jachting tady u nás vyučuji. Ovšem anglicky. Jednak neznám správné české výrazy, jednak naši jachtaři se musí naučit ty anglické. Až vyjedou na moře, nikdo na ně česky mluvit nebude...

Jaký je průměrný Australan?
Je to tvrdý člověk, hrdý na svůj národ. Teď je tam ovšem hodně přistěhovalců, tak se bojím, aby nevznikly rasové a národnostní problémy...

Před pár lety jste se vrátil do Čech. Jak se vám tady líbí?

No, líbí, ale vadí mi závist a také skutečnost, že Češi nejsou hrdí na to, že jsou Češi. Někdy mám pocit, jako by emigranti, mezi nimiž jsem žil v Austrálii - a často to byli boháči a hodně vlivní lidé - byli daleko hrdější na to, že jsou Češi, než průměrný člověk tady. Hodně lidí mi říká: My nejsme tak dobří jako ti či oni. Ale to přece není pravda! Tato země byla před válkou jednou z nejrozvinutějších. Věřím ale, že Češi svou inteligencí a pílí zase dosáhnou toho, aby se o nich mluvilo jako o schopném národě... No, a méně vážně bych chtěl říct, že si nemohu přivyknout na zdejší časté změny počasí, bez zimních a podzimních měsíců bych se klidně obešel. Také mi tady chybí dobrá rybí kuchyně, i když na druhou stranu mám rád dobré české omáčky a nepohrdnu ani knedlíky!

Co vaše děti. Umějí česky?
Musím přiznat, že ne. Po smrti mé matky bylo těžké donutit je mluvit česky. Chodily do anglické školy a s kamarády také mluvily jen anglicky. Naučily se v angličtině myslet a češtinu, bohužel, brzy zapomněly. Jediná slova, která moje dcera zná, jsou: "važila myšička kašičku". A moji synové umějí stěží počítat do pěti. Ale jinak z nich mám radost. Všechny vystudovaly universitu. Joe vlastní velkou jachtařskou školu, Peter pracuje u světové hotelové poradenské firmy jako ředitel pro oblast Emirátů a dcera Linda je generálním manažerem velké firmy, která prodává letecké motory. Prostě Češi a jejich děti se ve světě neztratí! I když moje děti se staly hrdými Australany.

A co vy?
No, v Austrálii jsem vyrostl, chodil do školy a také zestárnul. Tady jsem se zase narodil českým rodičům - máma byla z Kolína, táta z Uhříněvsi. Já jsem tedy tak napůl. A tak jsem velmi potěšen, že jsem byl požádán, abych provázel českou jachtařskou výpravu na olympijské hry do Sydney. Doufám, že moje znalosti budou moci přispět k dobrému umístění našich závodníků.

VÁCLAV ŽMOLÍK

ČRo 1 - Radiožurnál vysílá pořad Styl, z něhož byl rozhovor převzat, vždy v neděli v 11.05