V Ořechově hercem, v Brně hudebníkem

V rodném Ořechově se hrávalo ochotnické divadlo už od počátku našeho končícího století. Po válce v roce 1945 se sloučil se sousedícími obcemi Ořechovičkami a Tikovicemi a divadelní soubor i divácká obec se značně rozrostly. Divadlem se žilo, zájem i ohlas byl velký. Okolí vzpomíná, že Vlastík Peška vystoupil na prkna, která znamenají svět, už v dětství, on sám si nejživěji pamatuje, jak hercům, na které se díval ze zákulisí, nezřízeně a nezkrotně záviděl.

Možná i proto se v patnácti definitivně rozhodl pro uměleckou dráhu a začal studovat na brněnské konzervatoři. To už hrál velmi slušně na housle a na klavír a se starším bratrem Luďkem se střídal na kůru ořechovského kostela u varhan. Konzervatoř mu dala možnost hudebního vzdělání, studoval zde housle a skladbu, i přátelství se studujícími herci, například s Oldřichem Kaiserem. Nastudovalo se ledacos pro potěšení studentů i spřízněného publika, ve školních představeních nikdy nechyběla živá muzika a u ní pochopitelně - Peška.

V Ořechově se mezitím po několikaleté pauze znovu probudilo k životu ochotnické divadlo a mladého Pešku vyzvali ke spolupráci, protože prý "umí hrát na housle". A tak začal po absolutoriu konzervatoře studovat skladbu na JAMU a současně pronikat do zákulisí amatérského divadelního souboru. Jako herec se představil ve Stehlíkově Mordové rokli, ale dobrovolně dělal také inspicienta - v divadle se mu prostě už natrvalo zalíbilo. Probíhala tu právě generační výměna a parta mladých, talentovaných lidí v něm nalezla pro příští desítiletí svého principála. Pod jeho vedením se soubor postupně dopracoval až k dnešnímu stavu. Má svůj styl a v českém ochotnickém divadle patří k tomu nejlepšímu.

Svatba na Silvestra

V letech studia na JAMU psal Peška pro své kolegy herce scénické hudby k jejich absolventským představením a sám se stále více "udomácňoval" v divadle profesionálním. Šťastná a plodná léta 1979-1983 strávil v Ypsilonce. Její styl mu velice vyhovoval. V roce 1983 se vrátil na JAMU, aby se zde v ročníku vedeném prof. Richardem Mihulou věnoval studiu režie. Praktické zkušenosti nabýval v těch letech v angažmá u divadel v Šumperku a v Uherském Hradišti, v Hradci Králové, v ostravském Divadle Petra Bezruče i v divadle v Karlových Varech. Uprostřed osmdesátých let se stačil oženit, samozřejmě s kolegyní herečkou, tehdy členkou šumperského souboru. Od roku 1989 definitivně zakotvil v Brně. Cesta do divadla Radost vedla přes Městské divadlo Brno a přes funkci dramaturga BROLNu.

"Ženil jsem se na Silvestra, jindy nebyl čas," říká a jakoby na svou obhajobu uvádí: "Na Štědrý den nepracuju." Když vidí, že vás trochu překvapil sdělením, že bývá v divadle denně tak čtrnáct hodin, dodá ještě, že režisér prostě pracuje na tři směny - když se vrátí domů, promýšlí, na co v divadle nebylo dost klidu a soustředění. Peška ještě kreslí výtvarné návrhy nebo píše scénickou hudbu, a když si udělá čas, aby si něco přečetl, bývá to samozřejmě zas "něco k divadlu, většinou k tomu, co právě dělám". Jakýmsi zázrakem to stíhá jako profesionál i amatér.

Zdroje principálovy aktivity

Zvládnout vše by nebylo možné, kdyby divadlem nežila celá rodina. Manželka Eva je už léta členkou uměleckého souboru Divadla Radost. Dvě starší ze tří Peškových dcer stepují a vůbec velmi vážně pokukují po profesi rodičů; v poslední inscenaci Ořechovského divadla, kterou byl Tylův Strakonický dudák, hrály už všechny tři, ostatně tatínek nejen režíroval a navrhoval scénu a kostýmy, ale také si s housličkami zahrál Kalafunu.

Rodina cestuje mezi Brnem a Ořechovem, protože i v amatérském divadle se zkouší a pracuje tvrdě a náročně, ale všechno je zas oslazeno tím, že do Ořechova se jede za babičkou. Paní Jitka Pešková je už patnáct let kostymérkou souboru a na jejím šicím stroji se to, co její syn nakreslí, stává skutkem.

Radost je jediné specializované divadlo pro děti a mládež v Brně a na celé jižní Moravě, navíc má věrné diváky i v Čechách. S Peškovým nástupem se divadlo soustředilo více na hry pro starší, zve zajímavé hosty, pořádá každoročně svůj festival a pokaždé, doslova pokaždé má zcela zaplněné hlediště. Nejinak je tomu v Ořechově, tam bývá plný sál i vzdor tomu, že ho zatím nelze vytápět. Běžný počet repríz Ořechovského divadla, které má své pravidelné "štace", zajíždí i do ciziny a je vítaným hostem na špičkových festivalech amatérského divadla, je mezi čtyřicítkou a padesátkou. Prázdná sedadla se v hledištích téměř nevyskytují. Možná i to je zdrojem té neutuchající aktivity principála Pešky. Letos jí bude potřebovat ještě o něco více než jindy.

Útočiště u Polívky

Od jara se v působišti divadla Radost v Brně na Bratislavské ulici provádí generální rekonstrukce a přístavba nové administrativní budovy, a tak Peškovi k jeho devateru řemesel přibylo ještě desáté, stavbařské. Soubor, kterému zatím poskytuje dočasné útočiště Divadlo Bolka Polívky, se těší nejen na návrat do vylepšeného původního působiště, ale i na novou letní scénu, kterou si při té příležitosti naplánoval. Zkušeností má pan ředitel a režisér dostatek, vždyť v Ořechově si soubor své divadlo vylepšuje průběžně už mnoho let.

Dvojitý divadelní život

Vlastimilu Peškovi, dlouholetému uměleckému šéfovi, dramaturgovi, režisérovi, autorovi scénických hudeb, výtvarníkovi a herci amatérského divadelního souboru z Ořechova u Brna se za slovem hudba "ztrácí" celý šestačtyřicetiletý život. V brněnském loutkovém divadle Radost, v jehož čele stojí od roku 1994 jako ředitel, "donutil" všechny členy uměleckého souboru, aby se soustavně vzdělávali ve hře na hudební nástroje a zvládli různé hudební styly, takže dnes je hudební složka vždy podstatnou součástí všech inscenací v obou souborech, jimž Peška sice demokraticky, kamarádsky a s úsměvem, leč velmi rozhodně a pevně vládne.

Za všechno se platí, ani dvojitý divadelní život Vlastimila Pešky není zadarmo. To, co si vybral, není pro každého - ale skoro bych řekla, že divadlo si vybralo Vlastimila Pešku. Poskytlo mu za to, že výzvu přijal, mimořádně bohatý a naplněný život.

JAROSLAVA SUCHOMELOVÁ

Foto rodinný archiv