číslo 23/2000
vychází 22. května

Zpět na obsah         

Film a televize


ZVEME VÁS DO KINASandrine Bonnaireová a Oleg Menšikov ve Warnierově filmu Východ - Západ

Návrat důvěřivých emigrantů

Stalinově výzvě, aby se ruští emigranti vrátili do Ruska budovat válkou zničenou vlast, uvěřili mnozí - a poté hořce litovali, protože naráželi jen na podezírání a trudné životní podmínky, pokud nebyli rovnou zatčeni. Do Ruska se vrátil i lékař Alexej (Oleg Menšikov) se svou francouzskou ženou Marií (Sandrine Bonnaireová) a malým synkem. Tak začíná nový francouzský film Východ - Západ.

Přestože na scénáři spolupracoval Rustam Ibragimbekov, mj. spolupracovník Michalkovův, přestože režisérem byl Régis Wargnier, základním problémem zůstává uvěřitelnost. Byli lidé důvěřivě odjíždějící do stalinského Ruska opravdu tak naivní, že netušili nic o panujícím režimu, o represích? Celé vyprávění se tak v zásadě rozpadá na ilustrace příslušných tezí, aniž by se pokusilo hlouběji nahlédnout do rozpoložení lidí. Situaci v Rusku demonstruje hned první scéna odehrávající se na sovětském území: je zastřelen jakýsi mladík, který odmítal vzít na vědomí, že byl oddělen od svého otce při vyřizování vstupních formalit. A neurvalý vnitrák, který Marii okamžitě zatkl, tvrdí, že devadesát procent příchozích jsou agenti imperialismu...

Vyprávění chybí potřebná vroucnost, "protokolární" nahlížení příběhu ji znemožňuje. Některé reálie (třeba bydlení v chudě zařízené jediné místnosti v bytě, který obývají další rodiny) jsou užívány jako prvek senzace, vztahy mezi lidmi jsou představovány jen mechanicky. Hrozící postih je často líčen jako něco, co je možné vytrvalostí odvrátit. Zatímco Alexej jakoby obratněji vplouvá do politického systému, Marie si jen obtížně zvyká na vnucený životní styl.

Dobrodružná schémata vnikají do příběhu od okamžiku, kdy se začne odvíjet několinásobně zmnožené téma útěku za hranice. Postava levicově zaměřené francouzské herečky (Catherine Deneuveová), která se v tomto směru výrazně angažuje, však zůstává v poloze pouhého deus ex machina. Osudy lidí jsou jen povrchně glosovány, není náhodné, že zlomové okamžiky - třeba Mariino odsouzení a pobyt v "převýchovném táboře" - jsou jen letmo zmíněny. Film se tak podobá spíše rodinné kronice, útržkovitě mapující celá desetiletí, ale neschopné tyto události podat s potřebnou mírou vcítění. Jeho myšlenková závažnost je však nesporná.

JAN JAROŠ