Kdo vás přivedl k dráze muzikálového zpěváka a herce; kdo vás ovlivnil v tomto rozhodnutí?
Studoval jsem činoherní fakultu brněnské JAMU. Tenkrát muzikálový obor neexistoval, ale mám pocit, že obor činoherního herectví vychoval víc muzikálových zpěváků než obor herectví muzikálového. Měli jsme totiž spoustu hodin zpěvu a mnozí činoherci se mohou živit zpěvem - Alfréd Strejček, Jana Andresíková, Jiří Štědroň, Hana Zagorová, já a další. Ale k muzikálu mě přivedla náhoda. V roce 1964 se v Brně konalo Filmforum, kde se promítaly filmy, které k nám potom nikdy nepřišly. A tam jsem poprvé viděl West Side Story. Ten pocit se nedá popsat, nikdy v životě jsem nic takového neviděl. Byl to pro mě vrchol jevištního umění. Tím začala moje cesta k muzikálu, která vyústila v roli Riffa právě ve West Side Story.

Po studiu na JAMU jste hrál v divadle Paravan. Jak se klasicky školený herec vyrovnal se stylem divadla malých forem?
Herectví je jen dvojí: dobré a špatné. Jiné rozdíly v něm nerozlišuju a Hudební divadlo v Karlíně dokazuje, že mám pravdu. Působí tady herci, kteří v životě muzikál nedělali, a září jako hvězdy - Radek Brzobohatý, Jana Švandová, Kateřina Brožová, Vladimír Brabec, Petr Štěpánek, Václav Sloup a jiní. Paravan byl nádherným divadlem, které předběhlo svou dobu. Ředitelem byl J. R. Pick, jenž snad jako první u nás dělal ještě před Václavem Havlem absurdní divadlo. Bylo také dost politické, což byl důvod, proč bylo nakonec zavřeno. Zkoušeli jsme tehdy patrně nejlepší Pickovu hru Vinnetou, rudý gentleman, v jejímž závěru se zjistí, že Vinnetou byl vlastně smyšlenou postavou a Old Shatterhand tak pomocí jeho "učení" získává moc. Paravan byl pro mě mezistupněm na cestě k muzikálu, protože tam hrál kdysi populární orchestr Slávy Kunsta a všichni jsme museli zpívat.

Do Hudebního divadla Karlín jste nastoupil v roce 1969. Jaké byly vaše hudebně divadelní začátky?
Měl jsem obrovskou kliku. V této místnosti (v kanceláři ředitele, pozn. aut.) seděl jeden z nejlepších ředitelů, které jsem kdy potkal, Ludvík Žáček, vzdělaný a moudrý člověk. Byl zároveň ředitelem karlínského divadla a barrandovského dabingu. Nazývám ho otcem českého dabingu. Tenkrát přesvědčil národ, že když se film dobře nadabuje, vyrovná se originálu. Ludvík Žáček mě do tohoto divadla přijímal, za jeho éry jsem hrál právě West Side Story, kam jsme museli dělat konkurz i jako členové divadla. Byla to krásná doba, pak ale bohužel nastoupila normalizace.

V roce 1993 jste se sám stal ředitelem karlínského divadla. Co se zde za vašeho působení změnilo, co jste se snažil zlepšit?
Všechno, a myslím to vážně. Před mým nástupem byly na repertoáru čtyři inscenace a paní pokladní Milena Dandová sama se sebou uzavírala sázku, jestli na představení přijede alespoň sto lidí. Já jsem tušil, jak na to jít, ale neuměl jsem to. I ředitelování se člověk musí naučit. Za šest let jsme zvedli návštěvnost na téměř devět set lidí na jedno představení, máme pět Thálií, jednu inscenaci úspěšnější než druhou, kritiky o nás píšou převážně v superlativech a špičkoví herci považují za čest, že u nás mohou hrát, zatímco dřív se o Karlínu mluvilo pejorativně, byl jakýmsi synonymem pro předměstský odpad, přestože tady působili výborní umělci Nelly Gaierová, Laďka Kozderková, Věra Vlková, Otomar Korbelář. Považuji za obrovský výsledek naší práce, že se nám to podařilo zlepšit.

Razíte zásadu dělení souboru na herce operetní a muzikálové. Proč?
Dělat oba žánry najednou není možné. Ta specializace je silná natolik, že mezi operetou a muzikálem je stejný rozdíl jako asi mezi činohrou a baletem. To první, co jsem udělal, bylo, že jsem důsledně začal specializovat soubor.

Vybíráte inscenace sám, nebo tuto starost přenecháváte dramaturgovi?
Dramaturg zde funguje pouze jako lektor a odborník na autorská práva. Já si dramaturgii dělám sám, vyhledávám hry a připravuji obsazení, což pak samozřejmě konzultuji s režisérem. Stejně důsledně jako hlavní role je třeba obsadit i role vedlejší. Když už je člověk jednou šéfem, tak má koukat, aby jím byl. Měl by dávat divadlu jeho tvář. A nevidím šéfovskou odpovědnost v tom, že budu mít tři dramaturgy, ve stálém úvazku režiséry a velký stálý soubor. O co bych se pak měl starat?

Všechny operety a muzikály u vás uváděné neslouží pouze k pobavení diváků, v některých se objevují i ožehavá témata a aktuální problémy.
Jedná se hlavně o to strefit se inscenací do správné doby. Dvě inscenace, které jsme uvedli, byly takříkajíc zlomové a také nejrizikovější: Klec bláznů a Řek Zorba. Klec bláznů snad vůbec poprvé na české jeviště přináší problém homosexuality. Den před její premiérou shodili poslanci ze stolu zákon o registrovaném partnerství. V tu chvíli jsme se stali nositeli určité myšlenky a najednou ta hra byla aktuální. Ještě se nestalo, aby někdo v hledišti projevoval nelibost - je to totiž úžasně lidský příběh. Řek Zorba je v podstatě novodobou tragédií. Přišel v době, kdy jsou lidé rozčarováni z politického dění i ze samotných politiků, z jejich namyšlenosti a sebestřednosti, začínají pochybovat o smyslu života - a najednou jim Zorba přináší poselství, že život je krásný a přes všechny potíže, starosti a strasti stojí za to žít. Dalším příkladem je Anděl s ďáblem v těle. Tento film byl natočen v roce 1982 a tehdy působil jako nostalgická a legrační vzpomínka na první republiku, kdy poslanci zneužívali poslanecké imunity, měnila se vláda, rozdělovaly se funkce, strany si mezi sebou vyřizovaly účty. Uběhlo několik let, vrátila se demokracie i se svými neduhy, my jsme tuto inscenaci uvedli a jeden kritik napsal, že to je první politická satira.

Snažíte se při výběru inscenace strefovat se i do vkusu diváků?
Arabové mají takové přísloví: Do žen a do melounů nevidíš. Já jsem to rozšířil: Do žen, do melounů a do diváků nevidíš. Dá se odhadnout pravděpodobná úspěšnost, ale nikdy se na to nedá vsadit. Divákova touha po kvalitě jde nahoru, přestože je krmen lacinými americkými krváky. Díky těm však vzniká hlad po pravdivém lidském příběhu.

Za roli homosexuála a transvestity Albína v Kleci bláznů jste dostal Cenu Thálie. Jak jste tu roli koncipoval?
Přišel jsem k ní náhodou. Nadchla mě francouzská verze muzikálu La Cage aux Folles, rozhodl jsem se jej uvést a připravoval jsem obsazení. Roli Albína jsem nabídl jednomu kolegovi, který ji na zkouškách četl velmi dobře, ale po čase se nám zhroutil a vzdal to. Stál jsem před otázkou, jestli to mám vzdát nebo do toho skočit sám. Přiznám se, že jsem byl doslova vyděšený, když jsem si přečetl text, který budu muset říkat. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem herec, a pro herce by na jevišti nemělo existovat takřka žádné tabu, jedná-li se o lidský životní úděl. Některé věci prostě musím zahrát, přestože jsem heterosexuální, a to velmi. Ale herecká schopnost je především ve fantazii, která se musí opřít o reálný základ. Za svůj život jsem potkal spoustu podobně zaměřených lidí, vesměs vzdělaných a slušných. Herec si každý takový zážitek zasouvá do paměti, a když se mu to hodí, použije jej. Je pravda, že jsem měl trochu předstih - v roce 1986 jsem hrál Dafné v Někdo to rád horké, což je samozřejmě něco jiného, ale podpatky, paruky a líčidla byly už tam. Klec jsem začal zkoušet s měsícem a půl zpoždění, naskakoval jsem do rozjetého rychlíku, ale kolegové se ke mně chovali velice pěkně. Cena Thálie je oceněním i pro ně. Jen hlupák si může myslet, že on je na jevišti vynikající a ostatní ne. Výkon herce stoupá s výkonem partnera.

Vnímají vás kolegové na jevišti jako ředitele, nebo jako spoluherce?
Jako spoluherce, jinak to ani nejde. Jiné je to jen ve smyslu, že když něco zmešká Županič, je to průšvih, ale když něco zmešká ředitel, je to katastrofa. Jak bych potom měl ostatním vykládat o morálce a umělecké úrovni? Jan Lucemburský měl krásné životní heslo: Sloužím. To dělám i já.

Působíte v rozhlase, televizi i dabingu. Které z těchto činností se vedle divadla věnujete nejčastěji?
To se odvíjí od toho, co mi kdo nabídne. Nejvíc dělám asi dabing, mám svého oblíbence Eastwooda - daboval jsem většinu jeho filmů. Docela mě těší, že když si režisér vybere někoho jiného, říkají mi diváci, že si už na mě zvykli a že jim tam chybím. Jinak byla nedávno premiéra krásné pohádky Princezna ze mlejna II., ve které hraji, a v kině Blaník byl takový aplaus, jaký jsem po filmu ještě nezažil. Snad jedině po Vesničce střediskové, v níž jsem také měl tu čest hrát. Teď točím komentáře k padesáti dílům Historie českého letectví, což mě velice baví, protože mám k tomu vztah. Taky mě čeká nějaká rozhlasová hra. Člověk žije od telefonu k telefonu. Je pravda, že práce v divadle mi vzala mnoho jiné práce, ale o hodně mě i obohatila. Základem všeho herectví je totiž divadlo a důležité je, aby herec neztratil s publikem kontakt.