Stalo se neděli po svaté Alžbětě (20. listopadu), že král Ladislav křtil dítě na Hradě u svatého Václava panu Zdeňkovi ze Šternberka, s panem Jiříkem, zemským správcem, a jinými kmotry. A tu neděli, když bylo k večeru, král šel z Hradu do Prahy, a hlava mu zabolela. Nazejtří pak v pondělí (21. listopadu) vyvrhly se jemu dvě hlízy, a on jich tajil pro dolejší hanbu; i kázal k sobě svým lékařům. A jeden ohledav jej řekl: Králi, neškodí ti nic. A druhý lékař podržev jej za ruku, řekl: Králi, zle se máš. I dali jemu lékařství, aby se upotil. I v sedmnácti může člověk onemocnět, lhostejno, zda je pán nebo kmán. Začátek Ladislavovy nemoci nevypadal nikterak nebezpečně. Neděle 20. listopadu 1457: Po návratu ze křtin na Hradě bolí krále hlava, má zvýšenou teplotu. Pondělí 21. listopadu: Ve zvěřinci podrážděně řvou královi lvi, na nočním nebi vycházejí hned dvě komety, z toho ta větší má barvu krve. Král je pozoruje a vztahuje je k sobě, ke svým bolestem. Účastní se sice komorního soudu, horečka jím však už pořádně cloumá, proto (ačkoli je zima) si přehodí jenom šubu přes lehký oděv. Nechutná mu jíst. Ladislav ví, co nevědí ostatní: V rozkroku se mu objevily boule. K večeři žádá jenom ředkvičky a pivo. Věří (ve smyslu středověkých receptur), že ředkvičky pomohou zažehnat nemoc, která se mu zjevuje stále hrozivěji dalšími příznaky - totiž mor. Úterý 22. listopadu: V noci se nemocný probouzí. Ani tehdy ještě nikomu neřekne, že má oteklé slabiny. Bojí se, že by od něho všichni utekli; mor je velice nebezpečná nakažlivá choroba. Ráno vstane a jde na mši - snad mu modlitby a Bůh pomohou. Pak však už klesne do postele a lékaři ordinují: vyzvracet, pouštět žilou, potit se. Středa 23. listopadu: Nemoc zachvacuje tělo. Podezření je na dýmějový mor - a tomu není čím se bránit. Nastávají poslední chvíle Ladislavova života. Král volá k sobě pana správce. Přivolaní lékaři učinili, co bylo v jejich silách, zpravuje nás Historie česká od Eneáše Silvia Piccolominiho, ale vzdali se naděje na uzdravení. Jiří, který byl povolán, se krále vyptával, co ho bolí, jaká nemoc ho trápí. Dával mu dobrou naději, povzbuzoval ho, aby se držel, aby žádal, cokoli chce. Že vše záleží na jeho vůli. Ať poroučí těm, kteří touží ho poslouchat. Když churavá duše nemohla více zůstat, požádal král o svěcenou svíci, uchopil ji do ruky a s pohledem na obraz ukřižovaného Spasitele začal se modlit. Když došel až na konec a pronesl poslední slova ale zbav nás od zlého, tak už nepromluvil a zdálo se, že neumírá, ale usíná. Tak opustil světlo pozemského života. Zhasl jako jasná svíce, když tmu osvětluje, a jako veslo kdyby od lodi na hluboké vodě někdo ztratil. Stalo se tak na den svatého Klimenta (pořád ještě byla středa 23. listopadu 1457.) Ladislav, nejurozenější mladík, ani ne osmnáctiletý, v samém květu života, vládnoucí tolika královstvím, tolika národům, oplývající tolika radostmi a takovým bohatstvím, zemřel mezi tolika pomocnýma rukama, třicet šest hodin poté, co začal churavět.