ČRo 3 - Vltava, četba na pokračování, od 29. května v 18.30

Bankovní úředník Jaroslav Havlíček (1896?1943) nikdy neměl podmínky pro to, aby se mohl věnovat výhradně literární tvorbě, přesto po sobě zanechal významný literární odkaz. Začínal jako tolik jiných verši, brzy pak přešel k povídkám. Mnohé z nich se však dočkaly zveřejnění až po spisovatelově smrti. S odstupem času je zjevné, že se Havlíček ve svých povídkách cyklicky vracel k několika klíčovým tématům: dětství, rodina, osudové setkání se smrtí atd. Kolem své čtyřicítky - v rozmezí zhruba pěti let - napsal pak několik psychologických románů, které ve svém žánru dodnes patří k vrcholům české literatury 30. a 40. let. Lze v nich vystopovat znalost ruské klasické literatury, zejména Dostojevského, i vliv francouzského naturalismu. Dnes je asi nejznámější román Petrolejové lampy - bezesporu díky nezapomenutelnému filmovému zpracování s Petrem Čepkem a Ivou Janžurovou v hlavních rolích. Čtenářským zážitkem jsou však i další Havlíčkovy romány: Neviditelný, Helimadoe, Ta třetí. Ve všech románech, stejně jako v cyklech povídek, se projevuje Havlíčkova záliba v tajemných motivech a zápletkách i mimořádná schopnost skloubit realitu s fantastikou. Připočteme-li ještě jeho umění analýzy složitých duševních pochodů v nitru člověka a důvěrnou znalost atmosféry typického prvorepublikového maloměsta, máme klíč k vysvětlení, proč Havlíčkovy romány dodnes patří k dílům čtenářsky mimořádně přitažlivým. Můžeme se o tom nyní přesvědčit při poslechu četby na pokračování z románu Neviditelný, který sugestivním způsobem líčí nezadržitelný rozpad vlivné továrnické rodiny, postižené těžkou dědičnou duševní chorobou. Svým způsobem lze román číst také jako originální variantu na téma zločin a trest, nebo jako nerovný zápas silného jedince, jdoucího bezohledně za svým cílem, s iracionálními osudovými silami.

Studna osamění - hra o toleranci

Každou neděli od 20. května do 3. června vysílá stanice ČRo 2 - Praha od 10.04 trojdílnou dramatizaci románu Radclyffe Hallové Studna osamění. Dramaturgyně pořadu - Jany Paterové, vedoucí redakce rozhlasových her a dokumentu, jsem se zeptal:

Hallová napsala svůj slavný román ve dvacátých letech. Nejsou předsudky tehdejší anglické společnosti, proti nimž hlavní hrdinka bojuje, přece jen našim současným posluchačům poněkud vzdálené? V čem vidíte aktuálnost dramatizace?
Odpovím otázkou: opravdu si myslíte, že česká společnost je zcela otevřená, chápavá a svobodomyslná? Vzpomínáte si na některá vystoupení našich poslanců, když se projednával zákon o registrovaném partnerství? Nebo na to, že v senátních volbách byla považována odlišná sexuální orientace jednoho z kandidátů za dobrý trumf proti němu? Nikdy jste se nesetkal s posměšky, a někdy dost krutými, na adresu čtyřprocentní menšiny? Studna osamění není jen o milostném vztahu dvou žen, ani pouze o předsudcích anglické předválečné společnosti, ale především o toleranci ke všemu jinému, odlišnému, vymykajícímu se zdánlivě jediné platné normě. A právě tohle téma je v naší společnosti - bohužel - stále živé.

Autorkou dramatizace je Petra Ušelová. Můžete ji posluchačům Českého rozhlasu stručně představit?
Petra Ušelová je čerstvá absolventka scenáristiky na FAMU. Má za sebou už jistou praxi filmovou i televizní a Studna osamění byla vlastně její studentská práce. Původně měla podobu filmového scénáře a Petra za ni získala cenu Nadace českého literárního fondu. Do rozhlasu ji přinesla jako ukázku své práce a mne zaujala natolik, že jsem ji přemluvila, aby text převedla do rozhlasové podoby. V současné době pracuje Petra Ušelová na původní rozhlasové hře. Protože jde zatím o první pracovní verzi, můžu prozradit jen to, že je o dvou sestrách a odehrává se v současnosti.

"Časoprostor" Studny osamění je pro nás už dost vzdálený. Režisérce Markétě Jahodové se ale přesto podařilo jeho atmosféru velmi působivě sugerovat. - Co vám při tom, paní režisérko, nejvíc pomohlo?
Nesnažila jsem se o vytvoření atmosféry určitého časového období. Sledovala jsem pozorně citlivou drobnokresbu psychologie postav, jazyk, jímž hovoří, chtěla jsem vyjádřit zvukem kulisy kultivovaného i drsného mikroklimatu, v němž se pohybují. To stačí, máte-li tak dobrou předlohu, jakou jsem měla k dispozici já. Samotná tragédie konfliktu hlavní hrdinky, snažící se obhájit nejprostší právo svobody člověka žít s blízkou osobou ve společnosti, jež ho neumí a nechce pochopit, je nadčasové.

V dramatizaci je řada zajímavých ženských rolí. Podle čeho jste volila jejich představitelky a jak se vám pracovalo s protagonistkami?
Když jsme s Janou Paterovou uvažovaly o roli Štěpy, byla Vilma Cibulková jednohlasnou favoritkou. Nejen pro sametově uhrančivé zabarvení hlasu, které je v rozhlase jistě důležité, ale v první řadě pro svou inteligentní, energickou, vášnivou, umanutou i hrdou a odvážnou veskrze sympatickou osobu. Ani Lenka Krobotová, jež hrála dvacetiletou Štěpu z retrospektiv, nezůstala této charakteristice nic dlužná. Petra Špalková, stejně jako Lenka Krobotová, je jednou z mladých uměleckých osobností, s nimiž se při práci moc ráda setkávám. Má nejen nesporné nadání, ale i píli a ctižádost odvést profesionální výkon a cele patřit alespoň na chvíli do kolektivu tvořivých rozhlasáků. Její Marie, citlivá, něžná, horoucí i starostlivá a nekompromisní, napovídá o růstu velké herečky nejen rozhlasové.